ANDĚL

Přišel. Už je tu se mnou. Vlastně, vždyť on je pořád se mnou. Jaképak, že přišel až teď? Jen jsem tím chtěla vyjádřit, že jsem konečně dostala obraz od úžasné bytosti, která ztvárnila mého anděla. Tak, jak jej nacítila, vnímala a přenesla na plátno.

Dlouho, velmi dlouho jsem na něj čekala. Já, která mám ráda všechno hned, musela trpělivě čekat. Další z mých lekcí, které se pokouším přijmout, pochopit, a zařadit na portfólio svých ctností. Trpělivost. A že s tím má ten můj splašený koník pořádnou práci. Zklidnit se a trpělivě čekat. Jistě jsou na světě i koníci, kteří jsou tiší, spokojení, trpěliví. Jenže ta má klisnička má do nich opravdu daleko. Ale svět si přeje rovnováhu, takže....klídek a uč se být trpělivá.

Zazvonil domovní zvonek. Byla jsem celé dopoledne pryč a smířila se s tím, že pokud nebudu doma, tak si pro balíček pojedu odpoledne na hlavní poštu. Vyřídila jsem si všechno a vlastně celé dopoledne strávila ve městě. S úžasem jsem pozorovala, jak lehce se všechno odvíjí. Věci se mi samy nabízely a v ten nejlepší možný čas. Synchronicita všeho byla až neuvěřitelná. Občas se mi to děje a je to velmi, velmi příjemné. Přijela jsem domů a začala si chystat oběd. Uběhlo snad deset minut a zvonek.

"Česká pošta, máte tu balík.", oznámil mi do sluchátka příjemný mužský hlas. Zachvěla jsem se vzrušením. Konečně. Konečně se dočkám. Jako bych čekala na chybějící kousek nějaké skládačky. Sjela jsem výtahem a seběhla pár schodů. V otevřených dveřích stál pošťák s vytouženým obrazem a soused. Oba, každého zvlášť, jsem pozdravila. Jen jsem si uvědomila, že zrovna tohoto souseda jsem opravdu, ale opravdu zrovna teď potkat nechtěla. O víkendu jsem jim vhodila do schránky dopis s prosbou, zda by mohli nějak zabránit těm nervy drásajícím zvukům, které se ozývají při přesouvání kovových židlí po dlažbě na balkoně. A že se ozývají často. Prakticky neustále. Protože si chodí zapálit na balkon a vždycky použijí a vzápětí uklidí židličku. Nekonečná odysea.

S nadšením jsem převzala zásilku a podepsala se na elektronické cosi. Nevídané věci. Dřív byla tužka a papír. Ale pokrok je prostě pokrok. Těšila jsem se z obrazu, který jsem k sobě tiskla. Pomalu jsem stoupala po schodech, když mě těsně u výtahu zastavil sousedův hlas.

"Neujeďte mi!"

No, paráda. Doufala jsem, že se u té schránky zdrží déle. No nic. Přistoupil a poděkoval. Ale nic teď nemohlo zkazit mou růžovou náladu.

"Vidím, že přímo záříte. Udělala jste si radost?", optal se, aby nějak zahájil připravenou řeč.

"Ano, jsem šťastná. Konečně mi přišel vytoužený obraz. Objednala jsem si jej už v létě. A dnes mi přišel.", má radost a rozechvění ze mě přetékalo na všechny strany. Pár vteřin ticha a přišlo to.

"Četli jsme váš dopis. A chtěl bych vám říci, že jsme civilizovaní lidé. Klidně jste mohla přijít osobně a sdělit, co se vám nelíbí", vyčítavý a uražený podtón podbarvoval jeho slova. Smířlivě jsem odpověděla, ale duchem byla zcela přítomna u svého andílka. Přečetli si to, tak fajn. Proč o tom ještě mluvit? Přišlo mi to zbytečné. Možná, že jsem se chtěla jen zbavit nepříjemné komunikace z očí do očí.

Naštěstí cesta do čtvrtého patra trvala krátce. Rozloučili jsme se a on vystoupil. Někde v dáli přetrvával stín nespokojenosti a výčitek. Rychle jsem jej zaplašila. Téměř nábožně jsem položila balíček na předsíňovou komodu. Ne, ještě ne. Ještě pár chvil rozechvělého očekávání, než tě pustím do svého života. Trocha napětí a obrovské očekávání. A taky špetka pochybností. Zvládla to namalovat opravdu mně na míru? Co když nebudu spokojená?

Šla jsem se najíst. Nějakou lehkou rychlovku. Stejně jsem moc nevnímala, co jím. Vzrušení mě neopouštělo. Tak dobrá. Pojď, pojď ke mně. Opatrně jsem nůžkami uvolňovala vrchní lepenkový obal. To vzrušení bylo nesnesitelné. Chvěly se mi ruce. Oranžová obálka. Ano, to už vím. Tam bude povídání k němu a povídání ke kamínkům, které přináší. Ne, nebudu to číst. Ještě ne. Nejdřív Tě musím vidět, cítit, vnímat. Nechat se zalít Tvým světlem. Co mi přinášíš? Co mi chceš říci?

Držím jej v dlaních a přes pomačkaný bílý papír začíná prosvítat barva. Najednou se mi derou do očí slzy. Ještě jej nevidím a už taková reakce. Nechala jsem ji odeznít. Už jsem klidná. Opatrně odstraňuji papír a dívám se do záře. Je silná, až agresivní. Září a nenechává žádné pochybnosti. Teď jsem tu já. Přináším sílu, oheň, dynamiku, pohyb. Nenechám si nic líbit. Budu zářit stále. Pojď a tanči se mnou. Ale rovnou ti říkám, nesnesu ani náznak omezení. Jsem svoboda. Jsem oheň. Jsem Láska. Buď se mnou. Ale nesnaž se mě jakkoliv omezovat, tlumit. Přijdi se osvěžit, ohřát, pojď se dotknout Lásky. To všechno ti nabízím. To všechno skrze mě protéká od Zdroje. Je nevyčerpatelný, nekonečný, milující. A já jsem tu pro tebe. Nespoutaný, velkolepý, zářící a krásný.

Odtrhla jsem oči a otevřela obálku. Nechejte obraz pár hodin na slunci, aby se mohl nabít, zněl pokyn. Poslušně jej odnáším na sluníčko. Záře slunce znásobila záři sytých žlutých tónů. Až mě bolí oči. Té sytosti je příliš. Bodá mě a zahlcuje. Začínám se cítit divně. Začínám se zlobit. Proč? Proč jsou ty barvy tak syté? Mám chuť vzít štětec a trošku mu tu sukničku přemalovat. Jdu do pokoje a nechávám jej zářit na stole, na slunci. Sedím tu jak spráskaný pes. Bože, co se mi to děje? Proč? Na co tak reaguji? Měla jsem přílišné očekávání a tohle je výsledek? Ale to už přece znám. Velké očekávání rovná se velké zklamání. Nějak se mi to nezdá.

Sedám si do křesla a zkouším se ztišit. Pouštím si tichou a krásnou hudbu. Nepomáhá mi. Nejsem schopna se uklidnit. Pulzuje ve mně zklamání, mísící se se zlostí. A dost! Beru papír a tužku. Musím tomu přijít na kloub. Kreslím sebe a obraz s andělem. Energie od něj jsou krásné. Vedle se mi maluje i autorka. Je požehnaná a její energie jsou čisté a láskyplné. Už to mám. Tady dole v rohu se mi krčí jedna hutná postavička. A vedle ještě jedna, která ji popichuje. Moji sousedé s hrkajícími židlemi. Nejspíš jsem zachytila tu jejich dotčenost, kterou znovu iniciovalo naše setkání. Ach jo. Ale to poznání mi pomohlo. Už se nezlobím, jen je to nepříjemné. Požádala jsem o pomoc a poprosila o energii pochopení, lásky a smíření pro nás pro všechny. Ulevilo se mi.

Šla jsem navštívit svého andílka a očima jej prosila za odpuštění. Jak jsem si jen na vteřinu mohla myslet, že by .... Ani nechci domyslet. Začala jsem mu v bytě hledat vhodné místo. Na stěně, kam jsem plánovala umístění, se mi nějak nezdál. Byl tam takový stísněný, šedivý. Zlatá křídla splihle visela, jako by mu to místo vzalo sílu. Ne, ne, tady ne kamaráde. Á, já už vím. Ty přece musíš být na světle. Ty sám jsi Světlo! Tak pojď! Už vím, kam patříš.

Na novém místě se mu v zapadajícím sluníčku rozzářila křídla i každý detail jeho šatů, utkaný snad ze samých slunečních paprsků. Kamínky pableskovaly a tlumeně dolaďovaly celkový dojem. Jsi prostě velkolepý. Nádherný, zářící a svůj.

Právě teď na mě shovívavě shlíží, jak se tu snažím u psacího stolu vypsat se ze svých včerejších pocitů. Občas na něj juknu. Je to zvláštní. Včera se mi zdálo, že je tam růžové málo. Dnes vidím, jak ta růžová zmohutněla a doprovází napřednou energii světla a síly. Ona ji přímo zezadu podporuje, dává jí hloubku a jistotu. Ta silná zlatožlutá energie zapaluje, září a čistí a sytá růžová ji zjemňuje a protepluje láskou. Dokonalá souhra.

Dívám se na něj a ty nádherné energie jej nenechávají v klidu. Víří kolem něj a vtahují jej do kosmického rytmu. A on si tu pro sebe tančí a v tom uvolněném tanci nechává proudit energii vzácných kamenů ze svých dlaní. Přenádherné souznění, které povzbuzuje a léčí. Vede a smiřuje. Uvolňuje a hladí. Andělská symfonie. Třpytící křídla prozrazují sílu, ze které byl utkán. Sílu, která nás všechny provází na cestě za poznáním.

Napadlo mě, je možné, že by náš anděl strážný byl naším odrazem? Ta otázka mě zaměstnává už od včerejška. Odpověď neznám. Jen něco neurčitého cítím. Něco, co mi vhání slzy do očí, když se na něj dívám. Jako bych se dívala na něco velmi důvěrně známého. Jako by v něm byla zachycena vzpomínka. Vzpomínka, která tu díky obrazu právě teď přede mnou vyvstává. Ach, tak proto jsi přišel. Abys mi něco připomněl. Abych se rozvzpomněla. Děkuji. Moc ti děkuji andílku. Zachycuji tu tichou ozvěnu něčeho tušeného a jen velmi neurčitě a zlehýnka se dotýkám těch vzdálených obzorů. Přišel jsi a já tě tady vítám. Jsem šťastná, že jsi tu se mnou. Vím, že se mně lehce dotkneš vždy, když se na tebe podívám. A také, že jsi se mnou stále, i když si tě třebas někdy neuvědomuji. A já Ti za to moc, moc děkuji. Z celého srdce Ti děkuji.

                                                    --------------------------------------------------

Na závěr mi dovolte připojit ještě jedno poděkování. A to Vám, drahá Mayo. Za to, co je pro Vás nejspíš takovou samozřejmostí, jako třeba dýchání. Za to, co děláte ze srdce ráda a je to na vašich obrazech znát. Za připomenutí a oživení něčeho moc krásného. Za možnost, dotknout se něčeho nevýslovně krásného v každém z nás.