Ještě něco?

Rok 2017. Podivný, naplněný událostmi, které se daly jen stěží přehlédnout. Třásly s námi a od základů měnily nás, naše místo na Zemi, naše místo na Slunci. Prý Rok Kohouta. Co je to za podivné stvoření, které si s námi takto zahrává? A proč? Proč nás prostě nenechá být. Jak ráda bych si v poklidu hrabala na tom svém dvorečku! Nic neřešila, nic neměnila, nikam se neposouvala, jen prostě pěkně v teploučku a ve svém klídečku byla. 

Ale to ne. Přišel si odkudsi a pánovitě obsadil mé království. Kohout! Rozhlíží se po novém teritoriu a zcela bez zábran a bezostyšně si bere co chce. Hrabe a klove si kde chce a co chce. A vůbec se neohlíží na to, že já jsem tu měla svůj pořádek, své teploučko. Drzoun jeden drzá. Sice jsem se pokusila mu naznačit, že takhle to tedy určitě nebude, ale pán se ani neotočil. Ani se neobtěžoval mi věnovat jediný pohled. Raději se bedlivě rozhlíží a rozhrabává vše, co se mu připlete do cesty. On je tu teď pán! Tak jaképak, copak?

Prošla jsem změnami snad úplně všeho. Nedobrovolně, ale zato důkladně. Jako by ten letošní rok mi nedovolil ponechat si nic z minulosti.

Jako by mě nabádal: "Neboj se a všechno to pusť! Mám pro tebe něco lepšího. Ale dokud se nepustíš, nemůže přijít nic nového."

No jo furt! Kolikrát jsem tohle četla. To je přece jasný! Ale proč se mám všeho pustit zrovna já? Ať se pustí ti druzí. Já to tady nějak..... No, zkoušela jsem s ním licitovat. Ale bylo mi to málo platné. Prostě si usmyslel, že teď je ten nejlepší a správný čas. Čas na změnu. Ale to se musím ve svém vyprávění vrátit o malý okamžik zpět. Ne o moc, jen o dva roky.

S přítelem jsme uvažovali o společném bydlení. A tak jsem poctivě běhala a sháněla. Má vize byla domeček. Nejlépe v Brně. Přiměřené velikosti, nepříliš drahý, v tichém a klidném místě, s malou zahrádkou, s prostorem pro studio, no prostě nějaký úžasný dům snů. Snů bylo hodně, ale takový dům prostě nebyl. Vždycky tam bylo nějaké veliké ALE. Nevzdávala jsem to a hledala dál a dál. Vždycky už se zdálo, že už, už....a najednou nic. Bublina splaskla. Ubíhaly měsíce a mé nadšení vystřídala obrovská únava a stres. Přestala jsem hledat.

Bydlím kousek od Lužánek a moc ráda se tam procházím. Vypadají jinak, než za mého dětství. Krásně upravené, plné kytek, dětí, psů, maminek s kočárky i mladých lidí s kytarami. Po obvodu neustále běhají skupinky i jednotlivci a dotvářejí celkový kolorit. Je tu prostě krásně. Pár kroků odsud, jen přes silnici, začíná ulice Schodová. Vždycky mi připadá, že po ní stoupám do nebe. Je tajuplná, zvláštní. Brněnský Montmartre. Neznám stejnou. A vede přímo do Černých polí. Do míst, kde jsem se narodila. 

Uklidňuje mě tichá vyrovnanost rodinných vilek a malých zahrádek. Bydlela jsem tu dost dlouho, aby se do mě nasál duch těchto míst. Stále slyším ten zvuk křupajícího písku pod koženými podrážkami bot mého dědy, který nás neúnavně vodil do školy. Den co den. Jak já mu záviděla ty kožené boty, které tak nádherně křupaly při každém kroku. A teď se tu procházím, sama, a s tichou radostí nakukuji do oken a předzahrádek. Jako ozvěna mě provázejí tiché kročeje a cítím teplo té velké, teplé dlaně, která mě jistí na cestě do školy.

Něco mě sem neodolatelně táhne. Je to jen nostalgie? Chuť se někde v bezpečí schovat? V důvěrně známém prostředí? Kdo ví... Ale spolehlivě mi to pomáhá. Uvolním se, uklidním. Procházím se tu dopoledne, odpoledne cestou z práce nebo i třeba pozdě večer. Pokaždé stejné a pokaždé jiné. Občas na pár chvil zůstávám stát před svým rodným domem. Je přestavěný, už jej úplně nepoznávám. A zmizela i předzahrádka, kde jsem obdivovala obrovské červené tulipány, které děda tak rád pěstoval. Je to už víc jak třicet let, co odešel. Ale má láska k nim zůstala. Jaké by to bylo bydlet třeba někde tady? Jen tak lehounce sním. Jenže ty domy jsou obrovské a co bych si s nějakým takovým počala? Ale stejně mi to nedává spát. Mám to tu tak ráda.

Je rok 2016. Šla jsem z práce. Půlka února. Na chodnících neuklizený rozbředlý sníh. Nevadilo mi to. S chutí jsem vdechovala vlhký vzduch. Elegantní kozačky klouzaly při každém dokročení a v botách jaro. Zamyšleně jsem sledovala co nejbezpečnější cestu, když jsem málem vrazila do nějaké paní.

"Ahoj! Co tady děláš?", překvapeně se dívám do očí Hanky. Pamatuje si, když jsem se narodila. Když mi bylo deset, odstěhovali jsme se. Znovu jsem ji uviděla, když za mnou přiběhla na porodní sál. Zrovna jí dovezli na kojenecké oddělení mého čerstvě narozeného syna. Párkrát jsem ji ještě zahlédla v nemocniční jídelně, kam jsme z práce chodili na jídlo. A teď tu stojí proti mně. Hned jsem využila příležitost a zeptala se na možnosti nějakého bydlení. Nevěděla. Jen se tak neurčitě zmínila, že u ní v domě bude "výhledově" volný byt. Ale zatím tam bydlí devadesátiletý tatínek. Byla jsem trošku zklamaná. Tak ráda mám věci hned. Ale co, asi to tak má být, a tak jsem to pustila z hlavy.

Občas ke mně ještě zavanula touha po jiném bydlení, ale jen jako takový lehký závan. A jednou s ním ke mně připlulo i poznání. Vždyť já vlastně vůbec nechci shánět žádné společné bydlení. Přála bych si najít něco moc krásného, ale pro sebe. Něco, co by v tuto chvíli lépe vyhovovalo mým potřebám. No teda, to je změna! Úplně to se mnou zatřáslo. Vždyť já jsem nejmíň třikrát stála před podpisem smlouvy ke koupi nějaké nemovitosti. Ještě, že kolem mě neúnavně poletoval můj Anděl strážný a vždycky mě z té šlamastyky dostal.

"Ach kamaráde. Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčná."

Stále jsem ale cítila potřebu nějaké změny, takový neklid. V pravidelných vlnách ke mně přicházel a nenechával mě na pokoji. Tak jsem se alespoň pustila do proměny stávajícího bytu. Nastal konec listopadu. Měsíc do Vánoc. Pozvala jsem malíře a celý jej nechala vymalovat. Přestěhovala jsem nábytek, změnila dispozice. Atmosféra bytu se úplně proměnila. Znovu jsem pociťovala radost a chuť se sem vracet. Znovu mě těšilo pracovat s prostorem, který jsem už tak důvěrně znala. Stačilo pár maličkostí a zase jsem dýchala v rytmu svého bytu. 

Jenže, pak přišel ON. Rok 2017 a s ním OHNIVÝ KOHOUT. Velkopansky roztáhl křídla, zakokrhal a pustil se do svého díla. Nic, vůbec nic nenechal bez povšimnutí a svými ostrými drápy rozhrabával vše, co už nemělo zůstat na svém místě. Ta jeho důkladnost byla nemilosrdná.

Koncem února jsem opustila místo ve firmě, kde jsem pracovala 26 let. Nebylo jednoduché po tolika letech odejít z rodinné firmy a bez vidiny, co dál.

Začalo jaro a ve mně stále více sílilo přesvědčení, že už ani nemohu zůstat v současném partnerském vztahu. Byla jsem unavená, cítila bezmoc a rezignaci. Snad jsem doufala, že se samo něco změní, že třeba ten druhý pochopí, nebo že se stane nějaký zázrak. Stal se! Konečně jsem pochopila, že nemusím zůstávat v ničem, co mi už nevyhovuje. Snad jen, abych sama před sebou měla nějaké alibi, chtěla jsem zajít za kartářkou, aby mi řekla, co a jak. Legrační, že? Hodit na druhého tíhu svých pochybností. Naštěstí neměla čas. A tak jsem před svým dalším velkým rozhodnutím zůstala stát sama. Stal se další zázrak. Našla jsem v sobě sílu, s tím skončit. Rozhodla jsem se. Nesmírně se mi ulevilo. Sklepala jsem ze sebe obrovskou zátěž. Svět se zdál najednou barevnější, lehčí, veselejší. No páni! Proč jsem to neudělala dřív? Že by takový malý strášek, že zůstanu na věky věků sama?

Poprvé jsem jela na dovolenou sama. K moři. Náramně jsem si to užila. Jasně, že jsem se bála. Ale ten výsledek byl excelentní. Sice jsem byla bílá vrána a podezřívavě si mě všichni měřili, ale mně to bylo vážně úplně jedno. Užila jsem si každou vteřinu své svobody. Léto jsem strávila na kole a procházkami s foťákem. To je neuvěřitelné, kolik krásy je všude kolem. Snad tisíckrát jsem byla v Lužánkách, ale pokaždé tam bylo něco nového. S velikou chutí jsem se s foťákem plížila za keři a stromy, nebo jen tak nedbale ležela na trávě, ale přitom bystře pozorovala své okolí a lovila ty nejúžasnější záběry z té krásné každodenní obyčejnosti. Občas jsem zabrousila i do Černých polí. Jen tak, prostě pro tu atmosféru. Má rodná ulice byla totálně rozkopaná. Zmizel chodník i silnice a v jámách se těžkopádně pohybovaly obří stroje. Hluk a prach. Chudáci lidi, kteří tu bydlí.

Ale hned jsem si uvědomila, že něco podobného prožívám já. Tři kompletní rekonstrukce bytů v průběhu několika měsíců. A rok před tím rekonstrukce bytu nade mnou a naproti mně. Ten byl obzvláště výživný A tak jsem se začala sama sebe ptát. Proč? Proč už tak dlouho snáším hluk, prach a nepohodlí. Potřebuji klid, pro svou práci i odpočinek. A všechno mě odsud naopak vyhání. To je podivné. Proč zrovna teď, když jsem se tak pěkně smířila se svým bytečkem a znovu jsem se v něm začala cítit dobře?

Byla sobota, půlka listopadu. Šla jsem se projít. Přes Lužánky, ulicí Schodovou a už jsem zase byla v Černých polích. No vida. Tak oni už dokončují práce. Ulice je upravená, silnice i chodníky na svém místě, zbývá jen pár dodělávek. Jdu po naší ulici a mám pocit, jako bych nebyla sama. Je to podivné, ale zastavuji se u některých domů a tiše rozmlouvám se svým dědou.

"Tak co tomu říkáš? Ti to tady změnili, viď? Jestlipak to tady ještě poznáváš?", povídáme si spolu a pomalu procházíme stará známá místa.

Následující den jsem měla neuvěřitelně silný vjem o bydlení v Černých polích. Když jsem se do té představy ponořila, srdíčko se ve mně zatetelilo a splašeně se rozběhlo za svým snem. Zalila mě jásavá radost. No ale co s tím? O ničem konkrétním nevím. Snad ta Hanka.... Ale ta to má jistě už pronajaté, na co by čekala. Tatínek už odešel před rokem a když mi tenkrát volala, tak jsem ji odmítla. No, tak co teď? Nechala jsem to být, ale červíček už hlodal. No dobře. V pondělí se za ní stavím a zeptám se. Ať mám v duši klid. Najednou mi ani nevadilo, že bych šla do podnájmu, a ne do svého.

Nebyla doma. Do schránky jsem jí hodila vizitku se vzkazem. Ozvala se večer. Neuvěřitelné se stalo skutečností. Byt byl stále ještě volný. Díky víc jak roční rekonstrukci silnice a chodníků, nebyla ulice přístupná, a tak se nemohla začít oprava bytu. Ach andílci. Jak vy to děláte? Šla jsem za ní hned druhý den. Hanka mi otevřela branku a já prošla malou předzahrádkou. Za dveřmi na mě dýchla vůně domova. To je nádhera. Něco teplého mě zahřálo u srdce. Ale jsem realistka. Kdo ví, jak bude vypadat ten byt? Půl století se tam nic nedělalo.

Konečně stojím v předsíňce v prvním patře a s úžasem se rozhlížím kolem sebe. Otevřené dveře mi umožňují nahlédnout do pokojů. Je tu starý nábytek a všechno je takové uprášené, omšelé. Tady se prostě zastavil čas. Ale v tuhle chvíli je důležitější můj pocit. A ten je velkolepý. Ten prostor je nádherný. Od první vteřiny se tu cítím jako doma. Starými dřevěnými okny sem přes uprášené záclony svítí sluníčko. Malá kuchyňka s nádhernou terasou. Okna jsou otočená na jih a do zahrádky. Samostatný velký pokoj, ve kterém už teď vidím své studio. Pracovna, která mě láká tvořit a relaxovat. Otevírám dveře na terasu a s úžasem se dívám na Špilberk a celé Brno, které tu přede mnou leží jako na dlani. Tolik krásy a všechna se mi tady a teď nabízí. Souhlasím. Ani nemohu jinak. Tenhle byt je splněný sen.

Po téměř půl století se vracím domů, na stejnou ulici, jen o pár metrů dál. Do domu s krásným číslem 8. Čekal na mě a dočkal se. Jsem tady. Znovu prožívám tu přenádhernou radost, kterou jsem cítila, když jsem se tenkrát před deseti lety stěhovala do svého bytu. Budu jej opouštět s velkou vděčností a láskou. Bylo mi tam krásně. Ale čas mě postrčil dál a já mu s důvěrou naslouchám. Pouštím krásné, aby mohlo přijít ještě něco krásnějšího. S pokorou se skláním před velkolepostí Božího řízení. Ta je prostě nezměrná.

"No, tak co tomu říkáš, Kohoute? Už jsi spokojený? No tak, odpověz mi!", dorážím na toho malého, ohnivého drzouna.

Nezúčastněně se prochází kolem mě a jen tak po očku sleduje své dílo. Zdá se být spokojený. Ale kdo ví, co se mu ještě honí hlavou? Občas se zahledí do dálky, snad aby se ujistil, že na nic nezapomněl. Ale já jsem ve střehu. Přece jen, pár dnů mu do konce jeho kralování ještě zbývá.