Náhody přece nejsou

NÁHODY PŘECE NEJSOU

V pátek byl krásný jarní den. Sluníčko přímo vybízelo k projížďce na kole. Po dlouhém bezkolovém půstu jsem byla nejistá, jak to zvládnu. Už mi není dvacet. Ujela jsem prvních pár metrů a bylo jasné, že si to spolu užijeme. Usmívala jsem se na všechny strany a šlapala na přehradu. Byl všední den a v brzkém odpoledni nebyl na cyklostezce téměř žádný pohyb, vyjma pár pejskařů.

Pomalu jsem projížděla cyklostezkou kolem přehrady a těšila se z jara, ze sluníčka, z volnosti. Dojela jsem až pod hrad Veveří. Opřela kolo o veliký strom a sešla k upuštěné vodní hladině. Pohodlně jsem se usadila na vyhřátý skalní výběžek, který je normálně pod vodní hladinou a vnímala teplé paprsky na své tváři. Nádhera. Všude ticho, klid a mír. Za nějakou chvíli jsem zaslechla dva projíždějící cyklisty. "To je nápad! Taky bychom si mohli někde sednout." a zmizeli. Ano, je to skvělý nápad. Určitě si někde sedněte. Přála jsem to ze srdce všem.

Zdvihla jsem se k návratu a ke svému překvapení jsem pár metrů od sebe, v koruně mohutného stromu, uviděla sedět cyklistu. Kolo opřené o strom, kymácel nohami a pozoroval mě. Vůbec netuším, kde se tam vzal. Neslyšela jsem ho. Vyškrábala jsem se ke svému kolu a o dalších pár metrů dál jsem viděla cyklistku, jak spokojeně sedí na vystouplém kořenu. Přimhouřené oči před sluníčkem, pohroužená do mobilu, prsty jí hbitě kmitaly. Kde se tam vzala? Usmála jsem se pro sebe, jak je svět krásný a vyrazila na cestu zpět.

Po pár metrech jsem přijela k mostku, kde dva mladí muži lepili píchlou duši. Jen jsem si v duchu pomyslela. No tohle se stát mně, tak tedy nevím, co bych si s tím počala. Nejenom, že nemám lepící sadu, ale já bych tu duši z kola ani nevytáhla. Úplně jsem se té představy zhrozila. Nikde nikdo, domů daleko a píchlá duše. Ještě chvíli jsem zvažovala své schopnosti, ale v podstatě jsem měla jasno. Nesmím píchnout, protože si sama neporadím. Politovala jsem ty hochy a s ulehčením, že se mně to netýká, odjela.

O pár dnů později byl další z krásných jarních dnů a otlačený zadeček hlásil, že už to zase můžeme zkusit. Vyjela jsem opět na přehradu. Mám tu cestu ráda. Už jsem byla skoro pod hradem Veveří, když se mi zdálo, že zadní pneumatika vydává podivný zvuk, takové čvachtání. Zastavila jsem a nevěřila vlastním očím. Nebo spíš rukám. Úplné blatíčko. Pneumatika se dala zmáčknout dvěma prsty. No, paráda. To snad není možné! Sesedla jsem a horečně uvažovala, co s tím.

Nic. Přesně podle předem daného scénáře, nic. Nic s sebou nemám a stejně to neumím. Takže? Nemožnost jakékoliv opravy mě uklidnila. Rozhlídla jsem se, jak je tam nádherně. Nikde nikdo. Jen já, slunce a voda. No, tak si tu chvíli klidu aspoň užiju. Očima jsem našla místo k odpočinku. Opřela kolo o strom a lehla si do suchého, vyhřátého listí. Na cestu zpět je přece spousta času. Zaplavil mě překrásný klid. Lenošila jsem a v duchu spřádala sny, jaké by to bylo úžasné, kdyby jel okolo nějaký princ, který by mi bez mrknutí oka kolo spravil a já mohla pohodlně dojet domů. Hmmm, lákavá představa.....

No tak, děvče, konec snění. Prober se a hybaj na cestu domů. Čeká tě pěkných pár kilometrů a princové jsou jen v pohádkách. Vlastně mi to ani nevadilo. Do setmění daleko, sluníčko se směje na celé kolo a já chodím ráda. Pomalu vedu kolo a uvědomuji si, že teď toho vnímám daleko víc. Kdejakou kytku, kámen, lezoucího brouka přes cestu. To je krása. Poklid návratu přerušil přijíždějící cyklista. Potkali jsme se u veliké louže. Jediná možnost vedla středem. Zůstala jsem stát, aby mohl projet. K mému velkému překvapení cyklista zastavil a ptá se:"Defekt?" Přikývla jsem. "No, tak se na to podíváme." Nevěřím vlastním uším. "Ale pojďme támhle k tomu mostku, je tam víc místa". Cože? K mostku? Tam, kde spravovali kolo ti dva kluci?

Měl s sebou všechno. Lepící sadu, pumpičku, chuť a elán. Zvládl to naprosto brilantně. Sice jsme poškození nemohli najít a musel tak sejít až k vodě duši potopit, ale zjevně mu to vůbec nevadilo. Hodně mluvil a já si poslechla veliký kus jeho života. Neměl to tedy vůbec jednoduché. Ale přijal to, zvládl a vyzařoval z něj jakýsi krásný nadhled. Nemohla jsem si pomoct. Zasloužil si veliký obdiv a uznání. A já ho taky vyjádřila. Bylo vidět, jak moc ho to těší. Rostlo ve mně přesvědčení, že to všechno není jen tak.

Malou pumpičkou nafoukal duši, abych mohla jet a nabídl mi doprovod. Kdyby se ještě náhodou něco cestou stalo, aby mi mohl pomoci. Nevídané. Původně jel opačným směrem.Vraceli jsem se podél přehrady a on mluvil, stále mluvil. Asi ty všechny roky potřeboval ze sebe vymluvit. A já poslouchala a občas něco zadýchaně pronesla. Dojeli jsme až k čerpací stanici v Bystrci a on mi kolo nahustil. Hlavou mi vířily myšlenky, jak se mu odvděčím. Zeptala jsem se:"Co jsem dlužna?" "Nic.",odvětil. A se skálopevným přesvědčením dodal: "Příště někdo pomůže mně". Vůbec jsem o tom nepochybovala. Podala jsem mu ruku a poděkovala. Bylo to čisté a upřímné.

Nasedl na kolo a se svým, opravdu velikým bříškem, vyrazil na cestu domů. Ještě malou chvíli jsem tam v zamyšlení stála a pak jsem jej následovala. Myslím, že jsme se měli takto setkat a myslím, že jsme si měli vzájemně pomoci.

Stále víc a víc s úžasem sleduji, jaká neuvěřitelná vlákýnka svými myšlenkami a přáními spřádáme a vytváříme si tak svůj život, svá setkání, své radosti i starosti. A tak spřádejme a tkejme s opatrností a rozvahou. Spřádejme a tkejme s radostí a láskou. A pak následně s lehkostí a nadhledem přijímejme dílka svého života. Velká, malá, barevná i černobílá. Všechna. Protože opravdu všechna jsou naše.