Nějak žijeme

Žijeme. Žijeme nějak.

Je to zvláštní. Žijeme, chodíme, jíme, spíme. Stále dokola, pořád to samé. Takhle to má vypadat? A v čem je tedy smysl tohoto všeho? V čem je smysl života? Co je smyslem mého života? Otázka, na kterou se snaží lidstvo najít odpověď staletí. Jak to, že já se necítím naplněná, spokojená, šťastný, šťastná? Něco mě svazuje, poutá....nemohu na to přijít. V čem je to kouzlo? Přeji si být spokojený, zdravý, naplněná a šťastná...

Opakujeme.

Opakujeme modely chování, které nás provázejí od dětství. Od narození vstřebáváme vjemy ze svého okolí. Od rodičů, vychovatelů, pedagogů, kamarádů....A učíme se. Jak se co nejlépe zachovat, jak toho co nejvíce stihnout, zvládnout, zavděčit se. Pokud možno toho udělat hodně pro druhé a nic pro sebe. Protože jen tak jsme pochválení (možná), protože jen tak jsme ti hodní, spolehliví, poslušní, ovladatelní...Moc to nefunguje, ale zaplať Pán Bůh aspoň za to. Nějak to zkrátka doklepeme. Vždyť moje babička, maminka, děda či otec to měli taky takové. Tak proč to chtít nějak jinak? Nějak se proplandali těmi svými životy a nám předali svůj kód: Takový je zkrátka život!

A opravdu je?

NE! Není a nemusí být. Je jen takový, jaký si ho my sami stvoříme. Cože? Je těžké tomu uvěřit. Ale je to tak. Děje se jen to, co my sami dovolíme, umožníme, stvoříme. Co svými myšlenkami, postoji, reakcemi zhmotníme. No páni! To je tedy něco. Tak teď to vypadá, že si za všechno mohu JÁ. Bingo! Je to tak. Můžu. Ale taky můžu, při vědomí toho, že já sama jsem autorem svého života, s tím něco začít dělat. A udělat!

A jsme ve finále. Začněme.

Začněme dávat větší pozor na to, jak každou vteřinu svého života myslíme, reagujeme. Jak se chováme? Co si zakazujeme, přikazujeme? Co a koho v tuhle chvíli hodnotíme, posuzujeme? A proč? Třeba proto, že nás to s takovou důkladností naučili doma? Ve škole? V práci? No a co?! Tak to prostě opusťme! Nechme už ty staré modely odejít. Nemusíme se podle nich chovat. Nemusíme se řídit "dobrými" radami druhých. Nemusíme si nechat všechno líbit. Nemusíme reagovat postaru. Nemusíme nic! Vůbec nic!

Teď už jen můžeme.

Jak sladce to zní. Můžeme. A jak se to zdá být těžké. Můžeme? Opravdu můžeme. Každou chvíli můžeme začít něco dělat, měnit, tvořit. Třeba po malých krůčcích. Třeba jen jednou nebo párkrát za den. Třeba jen doma nebo jen v práci. Ale začněme. A hned! Není na co čekat. Život utíká a je jen na nás, jestli si ho necháme proklouznout mezi prsty nebo si ho užijeme plnými doušky. Věřte, že tohle je ten správný důvod k životu. Užít si ho dosyta. Naplnit se krásou a láskou k prasknutí.

Tohle nás neučili. To je podivné. Proč?

No, možná to sami nevěděli. To nevadí. Ale my už to víme, takže...... Pojďme do toho. Naplno. Do té krásy, která je okolo nás. Jen se pěkně rozhlídněte. Je tady prostě všude. Všude. V nás i kolem nás. Tak se syťmě všudepřítomnou krásou a kochejme se životem. To všechno je tady jen pro nás. Pro naši radost. To všechno je tady z lásky k nám. A my to můžeme přijímat, těšit se, milovat, žít. Prostě žít. Žít radostí a krásou. Žít láskou.

Tak žijme.

Žijme každý sám za sebe a ze sebe. Dostali jsme příležitost a dostali jsme k tomu všechno. Tak to jen musíme objevit. V sobě, v nás. Žijme svůj život s vědomím radosti, krásy a lásky v nás. Žijme naplno. Nezbývá, než poděkovat.

Děkujeme.