OČEKÁVÁNÍ

OČEKÁVÁNÍ

Velká či malá. Máme je všichni. Očekávání. Že se něco stane nebo nestane, že někdo udělá něco podle nás, že se něčeho dočkáme. Zkrátka se těšíme na to, co nastane.

No, ale co když nenastane? Prostě nenastane. Co pak obvykle následuje? Zklamání. Obrovské zklamání. Velikost zklamání je pak přímo úměrná velikosti našich očekávání. A funguje celkem spolehlivě. Bohužel...nebo Bohu dík? Tak se na ta naše očekávání podíváme.

Ať nechodím pro příklad zbytečně daleko. Před pár dny jsem měla narozeniny. Pár známých a přátel si vzpomnělo a popřáli. A věřte, bylo to opravdu příjemné. Dokonce popřáli i ti, se kterými jsem se už velmi dlouho neviděla a kontakt jsem vlastně odmítala. Vzpomněli si a popřáli. Všem jsem poděkovala. Bylo to velmi, velmi milé. Jen jsem se nedočkala přání od bytosti nejbližší...a to jsem, snad právem, očekávala. Přání, pohlazení, pusu, možná kytičku. No, prostě jsem očekávala...

Nestalo se. Narozeninový den utekl jak voda a nic. Zaplavil mě smutek a slzy. Proč? Chvilku se ve mně mísily pocity a já pro ně hledala slova. Sebelitování, vztek, sklíčenost, rezignace, méněcennost, outsider....a taky otázka: PROČ? Proč se něco takového děje?

Na chvíli jsem se pustila tou jednoduší cestou a "ukázala prstem" na viníka. Pak jsem se zastyděla a začala pátrat v sobě. Párkrát už jsem slyšela "jak uvnitř, tak navenek". Takže, jak to je? Proč se mi něco takového děje? Jaké pocity se tím ve mně opravdu spustily? SEBELÍTOST. Lituji sama sebe, jaká jsem chudinka. Taková nespravedlnost se mi děje. Kdo mě polituje? Aha! A proč by tě měl někdo litovat? No, protože...já nevím.... Ale víš! A moc dobře. Když budeš chudinka, budou tě litovat. Budou ti věnovat pozornost. Budeš středem jejich zájmu.

A já chci být středem zájmu svého okolí. Protože jen tak mám pocit, že o mně ví, že o mně jeví zájem, že mě mají rádi. A je to!!!! MAJÍ RÁDI! Nutně potřebuji mít pocit, že mě MAJÍ RÁDI. Jinak nemohu fungovat. Potřebuji mít pocit, že nejsem na planetě sama, že je vůbec někde někdo, kdo o mně stojí, kdo mě má rád....Tímto se stávám naprosto bezbranná a zcela závislá na jednání svého okolí. Na které mimochodem nemám vůbec žádný vliv.

To je ale pitomost! Takto dobrovolně se vystavovat náhodným vlnám a svou existenci odvozovat od přijetí či nepřijetí ze svého okolí. Dělat ze sebe chudinku a tím si vynucovat pozornost a lásku. Proč? Co za tím vězí? NEDOSTATEK! Nedostatek lásky a přijetí! Ubezpečení, že jsem stále milovaná.

Kdy tohle vzniklo? Kdo ví...Někdy... Od někoho... Třeba od těch nejbližších... Od rodičů? Asi ano. Třeba, když jsem byla malá? Nejspíš. Možná se stalo něco, co jsem vnímala jako odepření lásky, podpory, odmítnutí. A já mám teď strach být odmítnutá, odmítaná, nemilovaná...Takové nedostatky se do Duše dítěte vepisují velmi silně. A tento nedostatek se pak hlásí o své naplnění. Kdykoliv. A bude tam nejspíš tak dlouho, dokud s tím něco neudělám. Takže co s tím?

Čas nejde vrátit. A taky nemá smysl z toho kohokoliv obviňovat. Stalo se. Třeba jsem přišla příliš brzy. Třeba na mě nikdo neměl čas. Třeba byly důležitější věci k řešení. Třeba....

A má to nějaké řešení? Má. Když se na to podíváme, tak dítě zcela přirozeně očekává podporu a lásku od svých nejbližších. Pokud ji nedostane v plné míře, vzniká nedostatek, nerovnováha. A tu se snaží vyrovnat. Takže stále dál a dál čeká. Čeká na pozornost a lásku, projev uznání a pochvalu. A přestože už dávno není dítětem, stále čeká. A tohle čekání se mění na očekávání. Zoufale čeká na drobné projevy lásky, aby mohlo prázdné místečko zaplnit. Takže...Kde jste kdo? Dávejte mi svou pozornost a lásku. Já ji nutně potřebuji. A víc, ještě víc, ještě mnohem víc....černá díra nenaplnění polyká nenasytně a nemá nikdy dost.

Cítíte, jak je to nesmyslné? Tuhle černou díru nelze naplnit zvnějšku. To nejde. Nejde si naplánovat kdy a kolik nám své lásky dá naše okolí. Tak jak z toho ven?

Asi jako první je potřeba uvědomění, že se něco takového děje, že prostě takové nenaplnění existuje.

Za druhé, že jen stěží mohu tohle naplnění očekávat od svého okolí. Tzn. zbavit se, (pomalu a s trpělivostí k sobě), svého (svých) očekávání.

A za třetí: zahrnout sama sebe láskou. A nečekat na lásku, podporu, uznání a naplnění z vnějšku.

Mám narozeniny? Paráda. Tak si je užiji po svém. Zajdu do cukrárny a koupím si ten největší zákusek, co tam mají. Dám si dvojité kapučíno a projdu se tam, kde je mi dobře. Každý si teď doplňte podle svého. Nebo si zajdu do kina, půjčím si ferrari, zaplatím si projížďku na koni nebo let balónem.....naplním se. Splním si všechno, po čem mé srdce touží. Jen to, prosím, neočekávejte od svého okolí. Pak nemůžete být zklamaní. Lépe řečeno, pak můžete být opravdu naplnění.

Pokud vám vaše očekávání vaši nejbližší naplní, tak je to naprosto úžasné a já vám to ze srdce přeji. Pokud ne, nesmutněte nad tím a dopřejte si to naplnění sami. Je to rozhodně spolehlivější a s jistotou si splníte přání svého srdce. A to je to nejcennější. 

Přání svého srdce. Vždyť to nás zná nejlépe. Tak se oddávejme přáním svého srdce a naplňujme si svá, SVÁ přání. Ta jsou v souladu s námi, ta jsou nám nejbližší. A pokud se ještě někdy objeví nějaké naše očekávání, buďme k sobě shovívaví. Podívejme se na ně a pokusme se odpověď si, co nám vlastně měla naplnit, co nám ještě měla říct. A pomaloučku, polehoučku, je opouštějme. Je čas, nechat je odejít. Už je nepotřebujeme. Už jsou zbytečná.