ODPOUTÁNÍ

V Zenovém tarotu existuje karta "ODPOUTÁNÍ". Je krásná. Ze sytě zeleného listu skapává kapka na klidnou vodní hladinu. Další třpytivé kapky jsou připravené následovat osud té první odvážné. Pustí se a letí. Neví, co bude následovat. Ale přesto se pustí. Zcela přirozeně a lehounce. Opouští staré známé a s důvěrou jde vstříc něčemu novému. Kdo ví, co ji čeká?

Neměli bychom třeba i my si z toho vzít příklad? Opustit z lehkostí věci, které už nám nepřináší radost a potěšení? Odpoutat se a už se neotáčet? Všechno, co už nám měly dát, tak daly. A přesto se jich někdy tak zoufale moc nechceme vzdát. Nechceme se vzdát starých známých věcí, prostředí, lidí, své práce, svých nacvičených modelů chování, svých opakujících se názorů, svých přesvědčení. Jsou přece naše. Jsou známé. Pohodlné. Neměnné. Vždycky, když se otočíme, tak tu jsou. Stále stejné a neměnné. Chce se mi říct, STEJNÉ a stále stejně NUDNÉ. Už v nich není život, jako to bylo třeba dřív. Už v nich není šťáva, už v nich není jiskra. Ale stejně se jich nechceme vzdát. Jsou tak pohodlné. 

A tak si pochoduju. Jen tak, v těch svých starých, vyšmajdaných galoších, po stále stejné, hrbolaté cestě a dívám se na stále stejné kulisy. Nemusím nijak zvlášť dávat pozor na cestu. Znám všechny nerovnosti, znám všechny výmoly. Znám všechno kolem sebe. Je to staré. Je to známé. Moc pohodlné tedy zrovna nejsou. Čvachtají mi v nich nohy, ale ještě se v nich dá trochu chodit. Vážně jsem ráda, když je mohu sundat. Ale jsou známé a vždycky po ruce. Tak proč je měnit?

PROČ?

Třeba proto, že někde jsou úžasné sandály, ve kterých budu moci i běžet, skákat. Budou lehounké, nové, zajímavé. Bude mi potěšením si je obouvat. Užiji si ten nový pocit. Zažiji si radost. Radost z něčeho nového, z nevyzkoušeného. Bude mě to lákat a vábit. Něčím novým, nepoznaným.

No, tak to bychom měli krátkou úvahu k obuvi. Jak souvisí s tématem? Velmi úzce. Dovolila jsem si to použít jako paralelu k čemukoliv z našeho života. Myslím, že to cítíte sami.

Sama procházím procesem odpoutání. Dvacetpět let jsem pracovala na stejném nístě, v rodinné firmě. Na začátku bylo nadšení, radost, nové úkoly, nové výzvy. Bylo toho tolik a krásně mě to celou pohltilo. S chutí jsem se učila novým věcem. Byly tam i takové věci, které se mi třeba nelíbily, ale to nadšení z nového je přehlušilo. 

Utíkaly roky a nadšení a elán pomalinku začaly ochabovat. Nahradila je odpovědnost, pocit, že musím. Že není jiná cesta. Vůbec jsem neviděla jakoukoliv možnost, jak z toho ven. Aspoň na krátké chvíle jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby....? Kdybych z toho už vůbec nic a nikdy nemusela. V takových chvílích jsem pociťovala jemné a nesmělé zachvívání svého srdíčka. Zatetelilo se tou představou a jásavě se rozběhlo po nové pěšině. Ale byly to jen krátké záblesky a já je poctivě přebila odpovědností. Protože "TO SE PŘECE POČÍTÁ". Odpovědnost a dělat do padnutí. To jsem si fakt myslela.

Jenže čas šel dál. Radost a nadšení mě definitivně opustily a zůstala už jen odpovědnost. Odpovědnost vůči rodině. Ze všeho už zbylo jen MUSÍM. Musím to vydržet. Ale představit si, jak to mám vydržet, jsem neuměla. UŽ NE. Prostě NE! Už nemůžu, nechci. Samozřejmě se dostavil pocit VINY. Ten číhá v záloze vždycky jako první. A nenechá si ujít sebemenší příležitost, jak se připomenout.

Ale já se rozhodla. Nešlo to hned. Ale přece. Rozhodla. Rozechvělá a nejistá, co tomu řekne mé okolí. No, řeklo. A rozhodně v tom nebylo pochopení. Ale nevadí. I to bylo cenné. A tak jsem se rozhodla. Odejít a jít vstříc něčemu novému a neznámému. Sama. Poprvé sama. Bez rodiny v zádech, která mi poskytovala "JISTOTU". Neodešla jsem ze dne na den, ale pozvolna, pomalu. Abych zvládla tu změnu, která je opravdu gigantická. Ale ona je gigantická pro mě, z mého pohledu. 

Občas ještě do firmy zajdu a dořešuji staré dobíhající věci. Ale pocity, které vnímám mě nenechávají na pochybách. To už je jen minulost.Je to pro mě velká životní lekce, protože se tím učím i odpoutat se od rodinných modelů chování, které neumožňovaly jakoukoliv individualitu. Naopak přísně dbaly na dodržování silné rodinné pospolitosti ve stylu "všichni se pro všechny obětujte a nehleďte na sebe". A to vážně není jednoduché. Přehodit vyhýbku a začít žít trošku jinak. Starý známý pocit "VINY" je stále nablízku a jen čeká na svou příležitost.

Dívám se na kartu a závidím té malé kapce, s jakou lehkostí sjíždí po zelené skluzavce a letí do neznáma. Bez zaváhání. Odpoutává se a padá. Lesklá, duhová, krásná. Jsem připravena ji následovat. Jsem odhodlána se neotáčet. Mám velkou chuť na nové dobrodružství života. Mám velkou chuť zjistit, jaké to je, už jenom MOCI a nikdy už MUSET. Vím, že to mohu zvládnout. A taky vím, že pro to udělám všechno. Protože mi to opravdu stojí za to. Život přece je jedno velké dobrodružství a byla by škoda, si ho neužít naplno.