Proč září?

03.09.2017

Zamyslela jsem se nad názvem devátého měsíce v roce a poprvé mi došlo, že to není jen tak obyčejný název. Že prostě ten někdo, kdo jej pojmenoval, moc dobře věděl, proč mu dal tak vyjímečný název.

Zaposlouchejte se do toho jména. Září, září, září....slyšíte to? Září, to období přece září. Sluníčko svítí a září. Hřeje naplno, ale už ne tak rozmarně jako v létě. Ale pěkně pomalu, rozkošnicky. Vychutnává si zpomalení a pečlivě dobarvuje ještě všechno, co nestihlo v jeho svitu zkrásnět. Celá země se ležérně rozvaluje v té jeho přepečlivé péči a nastavuje s chutí své tváře.

A sluníčko pracuje s velikým zaujetím pro krásu tohoto světa a se zalíbením všechno barví do sytých a zralých tónů. Ve vzduchu se začíná objevovat vůně zralých plodů, nejvíce patrná v podvečer. Ta se omamně rozlévá do široka a zve všechny kolemjdoucí ke zpomalení, ztišení a ponoření se do svých hlubin. Nepodbízí se, jen nabízí a čeká.

Přijďte si přivonět, pojďte ochutnat, láká a vábí. A jen málokdo dokáže jen tak bez povšimnutí projít okolo té krásy, která tu leží tak přirozeně všude a lehce na dosah.

Pojď, poutníče! Sedni si někde na vyhřátou stráňku a nechej své smysly omámit nesčetnými vůněmi. Pusť na chvíli všechno z hlavy a jen buď. Buď naplno v tuhle chvíli tady, se mnou. Nabízím ti všechno, co mám. Už jsem dozrála, tak přece nabírej plnými hrstmi tu voňavou a omamnou vůni a zastři své smysly krásou, vůní a láskou. Láskou ke všemu kolem sebe. Copak ji nevidíš?

Tu čarodějku, která tu okolo tebe smyslně tančí a kroutí plnými boky přezrálé úrody. Nechej se vést do sladkých hlubin její zralé krásy a ochutnávej tu omamnou medovinu, která přetéká z jejích plných rtů. Napoj se poutníče, dokud můžeš. Nasyť svou duši tou zralou krásou, než první mrazík zkrotí tu nespoutanou Bohyni.

Je září. Nejkrásnější měsíc zrání a plnosti všeho. Zrání a vlání. Podvečerní touhy rozbolestňují srdce a vábí k poznání něčeho jiného, něčeho, co se nepoznáno dosud skrývá, ale stále trpělivě čeká.

Já vím že přijdeš, člověče. Vím to. Dřív nebo později, ale stejně přijdeš. Tvá touha tě nenechá být. Někde hluboko v srdci ji máš a teskně toužíš. A kdy jindy, než právě teď má být tato touha probuzena, přivedena k životu. Právě teď. Je přece září. Čas zrání, pochopení, klidu a nasycení, čas tiché touhy a jejího naplnění.

Je září, čas ukládání poznání a slibu něčemu vyššímu. Čas odpuštění a smíření. Čas nechat v sobě všechno dozrát, nechat se prostoupit vůněmi poznání a nechat se vtáhnout do lůna ztišení. A naplněný sladkostí poznání tu můžeš, člověče, odpočívat a zrát. Zrát k vyššímu člověčenství a k lásce, zrát ke zjemnění a zrození něčeho nového. Něčeho, co si jednou bude přát opustit tvé tmavé lůno a samo okusit ten přenádherný svět.