SEBELÁSKA

Stal se zázrak. Je mi jedenapadesát let a poprvé mám pocit, že jsem se postavila na své vlastní nohy. Ještě se mi trochu třesou, ale stojím. Užívám si ten pocit a jsem plna očekávání na své první "dospělácké" kroky. Asi to působí směšně, ale je mi to jedno. Pro mě to má význam dobytí Mount Everestu.

Celý život si procházím různými peripetiemi. Tak jako každý člověk. Vždycky jsem se snažila stát ve stínu jiných, abych nemusela dělat svá vlastní, samostatná rozhodnutí. Připadalo mi to jednodušší. A tak jsem se "dobrovolně" postavila do šedivého stínu a přitahovala situace a lidi, kteří automaticky rozhodovali i za mě a já, bez ohledu na výsledek, se všemi souhlasila. Až se z toho z toho stal zvyk a těch se docela těžko zbavuje. Někdy ta rozhodnutí byla v souladu se mnou, ale většinou ne. A pak jsem se vztekala a nechápala. Nikdy mě nezajímalo, proč se ty věci dějí právě tak, natož abych je nějak rozebírala. Prostě se dějí a hotovo. Všechno má nějaký svůj důvod. A ve mně hluboce zakořeněný zlozvyk, nechat za sebe rozhodovat ty druhé, už chtěl být vytažen na světlo a propuštěn ze služeb.

Poslední čtyři roky jsem procházela nejrůznějšími situacemi a událostmi. Příjemnými, obyčejnými, i těmi hodně nepříjemnými. Dávno jsem se naučila je brát jako učební lekce, ale rozhodně ne od začátku. S nezměrnou chutí jsme vždycky obvinila celé své okolí a vinu hodila na někoho jiného. A jak se mi pěkně ulevilo. Ale dál už jsem je neřešila.

Občas se mi ulevilo, ale ne na dlouho. Situace se opakovaly. I když se kulisy měnily, princip zůstával stále stejný. Obviňování, kromě krátkodobého efektu, nemělo smysl a nevedlo k žádnému cíli. Za chvíli jsem stála před tím samým a v zesílené podobě. Jenže o pochopení učební lekce nemohla být ani řeč. Kdepak, já a z něčeho se poučit, něco přijmout? Ne, ne. Já nic, já muzikant. To přece vždycky ti všichni ostatní. Ti za to za všechno mohou a já jsem ta největší chudinka, kterou nikdo nechápe a která za nic nemůže. Jo, abych nezapomněla, a která je taky svatá. Svatá prostoto! Tomu tedy říkám výbava pro život! A přitom se po mně chtělo jedno jediné. Pochopit.

Když to nešlo se mnou jinak a nebyla jsem ochotna nic pochopit, musely přijít drsnější výukové lekce. A že jich bylo. Nepočítaně. Čím víc jsem se nechtěla učit, tím víc jich přibývalo. Čím víc jsem je nebyla ochotna přijmout, tím razantnější byly. No, přátele, jinak to ani nejde. A tak za cenu nesčetných pohlavků, šťouchanců a pak i pořádných nakopnutí, jsem se tím vším prostě musela začít zabývat.

Naprosté odmítnutí jsem postupně nahrazovala sice odmítnutím, ale už ne tak sebejistým. Poznání, které jsem do sebe vstřebávala z přednášek a knih, začalo rašit prvními nesmělými pupeny. A bralo se o svůj život. Postupně jsem se přes odmítnutí dopracovala až ke statickému konstatování, že se prostě něco děje. Po prvotním úleku, jsem si nechávala čas na pomalounké připouštění těch událostí k sobě a jejich opatrné osahávání. Nechtělo se mi do toho. Bylo to nepříjemné, a navíc jsem musela, zatím občas, připustit, že se na nich nějak podílím. Nedobrovolně a pouze sama před sebou. Navenek bych to nepřiznala ani za nic, i kdyby se dělo nevím co! Ego si lebedilo, jak to spolu pěkně zvládáme. No, nezvládali jsme to. Nebylo to jednoduché, ale začala jsem pomalinku chápat.

Stále více a častěji jsem si uvědomovala, že nejenže se na svých lekcích nějak podílím, ale že se na nich bezvýhradně podílím. To tedy bylo sousto! Měla jsem pocit, že jsem mravenec a přede mnou den po dni narůstá obří mraveniště. A já mám doběhnout až na samou špičičku. No jo, jenže mraveniště se stále zvětšovalo a já už nemohla na tu špičku ani dohlídnout. Bylo načase, přestat své lekce jen konstatovat a opatrně je před okolím maskovat. Přišel čas se jimi konečně začít zabývat. Důkladně si každou jehličku a větvičku prohlídnout, pochopit a s láskou ji uložit na nové místo.

Znamenalo to přestat tak urputně usilovat o co nejrychlejší vyběhnutí na tu obří hromadu a pěkně pomalinku, jehličku za jehličkou, tu stavbu začít rozebírat. Pomalu si ji osahávat a poznávat. Naučit se rozumět té vnitřní struktuře, která umožňuje, aby stála. A pomalinku se pokusit ji modernizovat a zkrášlovat. Aby pak mohla lépe sloužit svému účelu.

Začala jsem. Některé mi padaly do rukou samy, některé jsem musela vyprošťovat a některé tam jsou ještě pořád, a ne, a ne s nimi hnout. Ale konečně mám pocit, že ta hromada přestala narůstat. A začíná dostávat nový tvar. Konečně mám pocit, že jsem pochopila, jak na to. Každý den, krůček za krůčkem, rozebírám své mraveniště. Vážím každou jehličku svého života a zpětně se dobírám příčin. Jen tak se mohu naučit jim dát nějaký smysl a řád a najít pro ně to správné místečko. Konečně začínám mít pocit, že mám na svůj život vliv a neválcují mě vlny tsunami.

A teď to nejdůležitější. Před pár dny jsem musela udělat rozhodnutí. Rozhodnutí, kterého jsem se nesmírně obávala, ale ke kterému mě už tlačily i zdravotní události. A já jim vzdorně a neúspěšně čelila. Teď, s odstupem pár dnů, to rozhodnutí vnímám jako složení zkoušky z dospělosti. Jako své první a možná největší vítězství svého života. Poprvé jsem se vědomě rozhodla sama za sebe. Ne podle okamžitého prospěchu a naplnění touhy své osobnosti, ale podle cítění své Duše. I když jsem čelila strachu, smutku a lítosti, něco velmi silného se ve mně poprvé narovnalo a řeklo: "A dost!" Má osobnost se hroutila strachem, ale něco ve mně neochvějně stálo na svém, připraveno neuhnout ani o píď.

Poslechla jsem. S obavami jsem čekala, co se bude dít. Vně se nedělo nic. Vůbec nic z toho, čeho jsem se tak obávala. Ale zato uvnitř. Prostoupil mě vědoucí a nádherný klid. A v těsném závěsu jej následovala hrdost. Neochvějná, ale čistá a tichá. Vážně si nepamatuji, že bych kdy byla na sebe tak hrdá. To rozhodnutí mělo a stále má pro mě cenu zlata. Za nic na světě bych jej nevyměnila. Poprvé jsem se měla ráda. Tak moc ráda. Konečně jsem pochopila, co znamená, mít se ráda. Poprvé jsem stála zpříma a užasle hleděla kolem sebe. Poprvé jsem se rozhodla sama za sebe a hrdě stála s narovnanou páteří. Je to ten nejúžasnější pocit na světě a moc ráda si ho dopřeji kdykoliv znovu. Jsem připravena, se o tuhle květinku sebelásky a hrdosti pečlivě starat. Konečně se přestávám bát. Už to zvládnu.

Život je jedno velké staveniště. A každý z nás se pokouší vystavět si pro sebe ten nejlepší možný příbytek. Vím, že má stavba ještě zdaleka není dokončena. Ale to vůbec nevadí. Už tuším, jak na to a věřím, že mám i dost síly. Děkuji ze srdce vám všem, kteří jste mi ty veledůležité lekce udělili. Přivedli jste mě až sem a umožnili mi tak napsání této upřímné zpovědi. 

A ze všeho nejvíce děkuji tobě, Příteli. Stál jsi vedle mě, když se v bolestech a slzách rodila má SEBELÁSKA.