TOLERANCE

Bydlím ve starém činžovním domě. Na každém patře jsou dva byty. Jen úplně dole je jeden, tak zvaný domovnický. Přímo naproti vstupu do sklepa. Určitě v něm léta letoucí bydlel domovník. Ale já ho už nezažila. Věřím, že velmi bedlivě dohlížel na všechny příchozí i odchozí. Jenže jak šel čas, tak domovníka vystřídal první nájemník. A pak přišel další. A lidé se v domě střídali, přicházeli a odcházeli, jen ten domovnický byt zůstal stále stejný. Stále stejně umístěný, s nádechem svých bývalých povinností.

Je v suterénu domu, odkud je velmi dobrý přehled o všem, co se v domě šustne. Okna směřují do malé předzahrádky, která je jen skromně odděluje od chodníku a stojících aut. Dívají se na ten venkovní svět z úplně jiné perspektivy. Ke všemu vzhlíží. Jen stěží je možné přes vzrostlé lípy zahlédnout nebe. A vycházející slunce? To už vůbec ne! Protější dům zcela spolehlivě hlídá, aby ani jeden paprsek nepronikl do těch smutných oken. Nese si s sebou ta poloha bytu i nějakou vnitřní energii? Energii, která si přitáhne určitý typ lidí? Energii skrývání se před světem? Energii vzhlížení? Energii touhy po něčem lepším? Energii vzdoru z vnucené poslušnosti? Kdo ví? Nejspíš si každý prostor v sobě uchovává nějaký otisk minulosti.

Před pár lety se do toho bytu nastěhovala mladá rodina. Teda, já jsem si myslela, že mladá rodina. Viděla jsem malé děti, a tak jsem si je spojila s celou rodinou. Dlouho jsem si neuvědomovala, že vlastně vždycky vidím jen mladou paní, ale nikdy muže. Ano, nastěhovala se sama s dětmi. Nikdy s nikým moc nemluvila. Lidem se spíše vyhýbala a na pozdravy jen neochotně reagovala. Raději sklopila oči nebo si nikoho nevšímala. Nějak se vymykala běžnému stereotypu.

Na oknech do ulice visely záclony a závěsy, které dusily jakékoliv světlo, opovážlivě se deroucí dovnitř. A dovedně skrývaly vnitřní život obyvatel bytu. Jen pro jistotu, kdyby něčí oči omylem zabloudily do těch míst. Téměř nic o nich nevím. Snad jen, že děti byly hlučnější a živější než ostatní. Ve dvorním traktu se pravidelně rozléhaly jejich zvonivé hlásky a narušovaly tak tichý poklid vnitrobloku. Podvědomě jsem se kontaktu s nimi vyhýbala. Jednou jsem tam v nouzi zazvonila, abych se dostala do domu. Paní mi otevřela, ale cítila jsem, že ji tím obtěžuji. Párkrát jsem zahlédla u domovních dveří policisty, kteří se k ní snažili dozvonit. Marně. Jednou se dostali až ke dveřím bytu, ale vzrušená debata dávala tušit, že paní domu není nadšená z jejich přítomností.

Uběhlo pár let a z dítěte v kočárku vyrostla malá slečna. Je taková zvláštní. Vyzařuje z ní jakási divokost, nespoutanost. Může mít tak osm let, ale už je z ní cítit osobnost. Nikdy jsem ji neslyšela někoho pozdravit nebo s někým v domě mluvit. Nějak si stačí sama. Je drobounká a rychlá jako ještěrka. Prosmýkne se mezi dveřmi, ani hlavu nezdvihne a hned zmizí mezi auty. Čím dál tím víc mi připomíná malou indiánku. Je hezká, ale jiná. Z počátku jsem vlastně ani nevěděla, jestli je to kluk nebo děvčátko. Ten obličejík se hodil pro oba.

Postupně jsem si nevědomky utvořila názor na celou tuhle neúplnou rodinku. Zařadila jsem je bez mrknutí oka do škatulky "divní" a dál jsem to nezkoumala. Když jsem je potkala, cítila jsem lehkou nespokojenost. A nechtěla je potkávat. Jsou divní, tak co! Tenhle můj postoj je poměrně častý a ráda bych se ho zbavila. Ale ta reaktivnost je tak silná. Akce - reakce. Bez časové prodlevy. Vím, že je to nesmysl. Bezdůvodně takhle reagovat a někoho cejchovat. A nedat si ani tu práci zjistit, jestli to má vůbec nějaký reálný základ. Ale i kdyby měl! Jakým právem bych to já měla posuzovat?

Nejspíš už bylo na čase, abych si to uvědomila a s tím cejchováním přestala. A tak se mi nabídla příležitost. V situaci, kdy bych to určitě nečekala a ze strany, ze které bych to čekala nejmíň. Vracela jsem se z vyjížďky na kole. Před domem jsem začala hledat klíče od domu a od sklepa. Vždycky mi to nějakou chvíli trvá. Ta taštička na kole je malá, a navíc v ní mám ještě spoustu dalších věcí. A tak jsem se pokoušela vytáhnout klíče a nevysypat celý zbytek věcí na zem. S nevolí jsem zaregistrovala, že už nejsem sama, a že vedle mě postává malá "indiánka". Maličký baťůžek na zádech, v rukou pouzdro na hudební nástroj. Dívala se do oken svého bytu a váhala, zda má zazvonit. Stála jsem u dveří, klíče v ruce a ta malá, s pohledem upřeným jinam, čekala.

Nevím doteď, co se to se mnou stalo. Snad jsem k té malé pocítila soucit, snad pochopení. Něco se mně dotklo a jako bych se uvnitř rozsvítila. Začala jsem se usmívat a najednou jsem ji viděla jinýma očima. Otevřela jsem dveře a pustila ji dál. Zdvihla hnědé oči v opáleném obličejíku, pozdravila a poděkovala. Rychle vběhla dovnitř. Na schodech ji zastavila má otázka, co v tom pouzdru má. Rozzářila se a hrdě odvětila, že hraje na housle. Líbilo se mi to a spontánně jsem ji pochválila. Malá se hbitě obrátila a seběhla až ke sklepu.

Podivila jsem se, že nejde domů. A ještě více mě překvapilo, když odemkla dveře od sklepa a uctivě ustoupila stranou, abych mohla projet. Ohromeně jsem poděkovala a malá pokývala hlavou, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Na rozloučenou mi řekla:

"Máte krásné kolo", hezky se usmála a odběhla.

Zůstala jsem pár vteřin nehnutě stát. Malá už byla dávno doma a já tam stála a přemýšlela o udělené lekci. Jak lehce druhé posuzujeme a odsuzujeme? Přidělíme nálepku a máme hotovo. Jak nevědomky a zbytečně tím druhým ubližujeme. A sami sobě se tak snažíme dokázat, že my jsme určitě ti lepší. Rádoby přepychový palác na rákosových nohou. Jak často to zdání klame.

Každý máme pro své chování v dané chvíli nějaký důvod. A ten důvod známe jen my sami. Nemusíme ho druhým vysvětlovat, nemusíme ho zdůvodňovat. My dokonce máme svaté právo se chovat jen podle sebe a podle svého cítění. A rozhodně ne podle toho, jak to od nás očekává naše okolí.

Jsem ráda za tenhle zážitek a prožitou zkušenost. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, že "Jak se do lesa volá...". Pevně doufám, že se mi podařilo uvolnit další, třebas malý, kamínek z té neotřesitelné pyramidy vlastní důležitosti, neomylnosti a předsudků. Vím, že je postavena z pořádných kvádrů. Ale ze srdce ráda ji nechám spadnout. Jistě to bude chtít ještě spoustu času, ale třeba právě proto jsem teď tady a žiji svůj život. Abych pomaličku, krok za krokem, uvolňovala kamínky a nechala je odkutálet. Nějak začít musím.

Před malou chvílí mi pošťák doručil balíček. Sjela jsem výtahem do přízemí a s úžasem pozorovala stěhováky, jak vyklízejí domovnický byt. Uzavřela se další kapitola.