Tvoření a stvoření

Začnu mateřstvím, nejkrásnějším tvořením a stvořením. Nejkrásnějším údělem ženy. Vlastně je to základní poslání každé ženy, základní úkol, se kterým přichází na tento svět. Přivést na svět dítě a umožnit tak další vývoj, vzestup a poznání duším, které se touží dostat na Zemi a vyzkoušet si a zažít na vlastní kůži všechny krásy, které život umožňuje a přináší.

Je to poslání dané všem tvůrkyním života, ať už se jedná o bytosti lidské nebo všechny ostatní. Jen tak je zaručen vývoj a vzestup veškerenstva. Plozením a tvořením nového a nového života. Všechno na celém světě a vlastně v celém vesmíru je v neustálém stadiu tvoření. Nic nezůstává stát, všechno se proměňuje. Přichází a odchází. Rodí se a umírá. Sežere nebo je sežráno. Zákon pohybu, který tu je od stvoření světa a bude na věky. Zákon, který zaručuje, že nic nezůstane stát. Nic nezůstane bez pohybu. Nic nelze zadržet a udržet v nezměněné podobě.

Každý pohyb, každé nadechnutí, každý vznik a zánik každé jednotlivé buňky, všechno je přesně podle předem daného scénáře tvoření. A ten je neměnný. A my lidé jsme součástí tohoto krásného stvoření a tvoření a jako jediní jsme, jako největší výsadu, dostali svobodu. Svobodu myšlení, svobodu tvoření. Máme svobodnou vůli a máme také svrchovaně možností, jak s tím vším naložit. Je to obrovská výsada, ale také zároveň odpovědnost. Odpovědnost vůči nám samým, vůči celku i vůči stvoření.

Spousta lidí dosud nechápe, jak obrovské a nekonečné možnosti, nám taková svoboda přináší. Nejspíš si ani nejsou vědomi, že takovou svobodu a z toho vyplývající možnosti vůbec mají. A ruku na srdce. Kolik z nás si vůbec dá tu práci, se nad něčím takovým aspoň zamyslet? Velká většina lidí jen donekonečna a bezmyšlenkovitě opakuje šablony chování lidí kolem sebe. A vůbec si ani na vteřinu nepřipustí, že se tím vzdávají své svobodné vůle, svých možností a schopností, svých radostí a svého štěstí. Ano, štěstí. Protože jen žitá svoboda přináší štěstí. Jen z projevené svobodné vůle, tedy z toho, co z nás prýští, co je na 100% pouze naše a z nás, může vyvěrat radost. Radost a spokojenost. A hned následuje celá škála nádherných pocitů, která ústí v to, co člověk podvědomě stále hledá. Ve štěstí, naplnění, spokojenost, klid a mír.

Jakmile si člověk začne naplňovat všechno, po čem skutečně touží, celý svět kolem něj se promění. Naplněný člověk je šťastný, spokojený. V tom okamžiku přestává vnímat události, které ho potkávají, jako omezující, případně nepříjemné. Takový člověk pak vidí kolem sebe především věci pěkné a pro něj příznivé, protože takové je jeho vnitřní naladění. A podle zákona "Jak uvnitř, tak navenek" zcela přirozeně kolem sebe příjemné události a radosti zmnožuje. A protože zákon platí neustále, s každou příjemnou událostí, radost a spokojenost v člověku narůstá. Což má za následek jen to, že přitáhne další a další radosti.

Protože celý náš život je součástí Univerzity života, přichází i události, které bychom možná raději neprožívali. Není až tak důležité, jak moc nepříjemné jsou, ale způsob, jakým je přijmeme. Spokojený člověk takové situace přijme s vědomím toho, že je to běžná součást života, že je to součást jeho vývoje, poznání, učení. Přijme je, protože někde hluboko v sobě cítí, že přijetí mu umožní danou situaci lépe a rychleji zvládnout. Smíření mu umožní poznání a tudíž veliký prospěch a vzestup. Naproti tomu bojování, nepřijetí a odmítnutí každé takové situace, přináší jen nekonečně se protahující bolest, nespokojenost, nesoulad a neklid. Z takového nepřijetí žádný prospěch neplyne. Naopak se kolem člověka vytváří oblak energií, které jen odrážejí jeho vnitřní stav a přitahují energie podobného ladění. Člověk si tím sám nevědomky tvoří své vlastní "peklo na zemi".

Zákon tvoření, zákon příčiny a následku. Zákon věčně platný. Je stále a všem k dispozici. Což o to, my ho nevědomky využíváme, ale většinou k nepříliš zdařilé tvorbě. Nebylo by špatné jej začít více využívat ve svůj prospěch. Kolem spokojeného člověka se totiž zcela přirozeně začnou vyskytovat i další spokojení lidé a příjemné události. On si je vlastně sám přitáhne. Tak zvaně rozsvítí své světýlko a lidé jsou k takovému světýlku zcela přirozeně přitahováni. A podle dalšího krásného zákona "indukce", může takový rozsvícený člověk začít rozsvěcovat další lidi kolem sebe. To je přece nádhera. Taková krásná lidská světluška, která rozsvěcuje svou přítomností lucerničky ostatních připravených. A co způsobuje světlo? Neumožňuje přítomnost tmy.

V každém okamžiku svého života můžeme začít tvořit. Nemyslím tím jenom fyzické konání, ale hlavně konání a tedy tvoření, myšlenkové. Protože tam začíná všechno. Všechno začíná myšlenkou. To je ta největší hybná síla, která stojí na samém počátku všeho tvoření. Ne myšlenka náhodná, chaotická, ojedinělá. Ale naše, jasně formulovaná, s bedlivým úsilím stvořená a myslí podržená. Opakovaně podržená. S každým zaměřením se na tuto svou myšlenku narůstá její síla. A v tom okamžiku se začíná roztáčet obří kolo našeho tvoření. Podle toho, čím se nejčastěji myšlenkově zaobíráme, čemu věnujeme tu největší pozornost, tam směřujeme i naši tvořivou sílu. Podle této síly, se pak naše myšlenky začínají rychleji či pomaleji zhmotňovat. Ale zhmotní se vždycky. V tom je zákon tvorby neúprosný. Je dobré si toho být v každém okamžiku vědom a připouštět jen takové myšlenky, které mají za následek tvorbu vedoucí ke spokojenosti a radosti. Protože zákon tvorby funguje i opačným směrem, s naprosto stejnou přesností a důsledností.

Bylo by velmi vhodné, abychom si sami na sobě vyzkoušeli a ověřili, jak dokonale tohle soustrojí pracuje. Zkusme se občas zastavit u výsledku našeho tvoření, u nějaké události, a zpětně se dobrat toho, kde byl její počátek. Kdy nastal ten okamžik a čím jsme si ji stvořili. Pokud se nám to podaří, s úžasem zjistíme, že jsme opravdu tvůrci. Takové poznání nám potom dává možnost se daleko vědoměji účastnit tohoto tvoření. A taky nám dává možnost, tvořit jen věci, které si opravdu přejeme a nebýt vystaven chaotické tvorbě podle vnucených myšlenek svého okolí. To je taky tvorba, ale pochybuji, že chtěná. Pokud si občas stvoříme i nějakou nepříjemnost, berme ji jako učební lekci, kterou bezesporu je. Už jen to, že zjistíme, proč jsme si ji stvořili, nám ohromně pomůže na cestě sebepoznání vpřed. A ono zcela určitě časem bude přibývat vědomého příjemného tvoření a ubývat nepříjemných učebních lekcí.

Jen svobodný člověk je schopen tvorby ve svůj vlastní prospěch. A z pohledu celé společnosti je jejím velikým obohacením. Jen svobodný, naplněný a spokojený člověk je schopen být, zářit, rozdávat, milovat a naplňovat ostatní. A tak by měl vypadat každý člověk. Protože jen takový člověk v sobě nachází to, tzv. Boží království. A to je meta, ke které bychom měli časem dospět úplně všichni. Nitro každého člověka by mělo a má být naplněno pokojem, mírem a lidstvím. Jen společenství takovýchto lidí dokáže stvořit ráj na zemi. Ráj, po kterém všichni touží. A proč? Protože takoví lidé, už mají ten ráj v sobě. A podle zákona "jak uvnitř, tak navenek", nezbývá, než aby ten ráj byl i vně. Stvoření takového ráje máme my všichni, jen a pouze, ve svých rukou. Můžeme s tím začít kdykoliv, vždycky je ta správná chvíle. A myslím, že je to moc krásná tvorba, dosažitelná v každém okamžiku a pro každého. Nepotřebujeme k tomu nic speciálního. Jen svou vůli, odhodlání a nadšení.

Nebojte se začít tvořit ve svůj vlastní prospěch. Neodkládejte to jen proto, že se domníváte, že je to příliš nereálné a zdánlivě obtížné. Vždycky je potřeba jen začít. A čím víc pokusů, tím větší je pravděpodobnost, že se to jednou podaří. I malé dítě se musí nejprve naučit stát, aby pak mohlo začít chodit. A tak se té své svobody tvoření nevzdávejme. Byla, je a bude tu stále pro nás. Abychom si, každý v sobě, mohli vybudovat ten svůj "ráj na zemi".

A tak vám na závěr předkládám slova pana Vlasty Buriana, z krásného z filmu "Byl jednou jeden král": "Když se jde na věc se šturmem a nadšením, tak se dílo podaří!"