Úsměv

První, vstřícný dotek s druhým člověkem. Bázlivý, suverénní, přátelský, šťastný, dětsky naivní, úsměv. Úsměv, který umí pohladit. Mimické gesto, které tak hluboce ovlivňuje komunikaci mezi lidmi.

Po několika studených a deštivých dnech vykouklo sluníčko a jalo se zahřívat prokřehlou zemi. Všechno nastavovalo své tvářičky těm životadárným paprskům a s nadšením sklepávalo poslední kapky. Teplo, teploučko. Takový den si přímo říkal o výlet na kole. Neodolala jsem. Má oblíbená trasa kolem přehrady zvítězila. Rozkošnicky jsem šlapala do pedálů a vdechovala čerstvý jarní vzduch. Jaká příjemná změna po těch dnech pod deštníkem a s nepříjemným větrem v zádech. Objela jsem si přehradu a sjela po strmé cestě pod přehradní hráz. Zatoužila jsem po chvíli odpočinku. Volná lavička mě zlákala. Tak si tu sedím a nastavuji tvář sluníčku.

"Cyklisti taky odpočívají?" Ne úplně vstřícný tón. Proč? Nikomu nic nedělám! Otevřela jsem oči. Přede mnou vysoká, starší dáma. Turistické boty a hole, dlouhá černá sukně, kolem krku šátek a příjemně pastelový svetřík. Na hlavě tralaláček. Musím uznat, že je to zjev nevídaný, impozantní. "No, odpočívají. Aspoň já ano. Snad jsem vyjímka." Usmála jsem se. Dáma hned dodala: "Všichni jenom pořád někam spěchají a jezdí jako blázni." Já ne a spokojeně se usmívám dál. Pozdravila a odešla. Ještě chvíli jsem lenošila. Pak jsem sedla na kolo a pokračovala dál. Dámu jsem potkala znovu na mostku. Šla rozvážně středem. Nechtěla jsem zvonit, tak jsem sesedla. Zahlédla mě a ustoupila stranou.

"Moc vám to sluší", neodolala jsem. Na široké tváři se rozzářil úsměv. "Myslíte? Ale to je jen takové, obyčejné". Kdepak obyčejné! Nádherné. Dáma z minulého století. Jak mně taková zjevení dokážou překrásně naladit. Na cestu mě doprovází úsměv a měkké, teplé oči: "Dávejte na sebe pozor. Ať se vám nic nestane. Dávejte na sebe pozor."

Další ráno, které slibovalo nádherný den. Kam asi tak pojedu? Pálava? No, jasně. Dlouho jsem tam nebyla. Rychlý oběd a sedám do auta. "Dlouho jsem s tebou nebyla", sděluji svému autíčku. Vyrážíme. Státní svátek, cesty jsou volné. Pálava se rýsuje proti modrému nebi. Mé oblíbené parkoviště v Klentnici je dnes téměř plné. Ale místečko pro mé malé autíčko tu je. Parkuji a poprvé v životě jdu zaplatit parkovné. Cedule vybízí zajít k parkovacímu automatu. Auto 30 Kč, BUS 100 Kč. Záleží na počtu hodin. Bližší údaje tu nejsou, tak snad to chápu správně. Prostě zaplatím 30 Kč a je to. V peněžence mám jen padesátikorunu. Nevadí, automaty přece vrací. Jsem naplněna odhodláním ke splnění poctivého úkolu, zaplatit.

Kdo jste tam někdy byli, tak víte, že je to plácek na okraji vesnice bez jakékoliv úpravy a upřímně netuším, za co tu platím. Ale budiž. Vhazuji 50 Kč. Zmáčkněte zelené tlačítko a čekejte na lístek. Dobrá. Automat není z nejnovějších, počkám. Lístek pomalinku leze z otvoru. No, a teď bych ráda dostala nazpět! Tak dávej! Mačkám všechna tlačítka, vlastně obě, ale on mlčí. Nic. Zblajzl minci a vrátit zpět se rozhodně nechystá. Nevěřícně zírám na lístek. Mám zaplaceno do dalšího dne až do oběda. Co bych tu tak asi, krucinál, dělala? Mám chuť napsat varování pro všechny poctivce, ať si velmi pečlivě odměří, kolik tam chtějí dát. V opačném případě si mohou předplatit parkovné možná i na celý rok předem. Vydávám se na cestu a jemné roztrpčení ve mně přetrvává. Pak jsem se začala smát. Tak jsem teď prostě jen zaplatila i za ta má všechna předchozí parkování. Takže se vlastně vůbec nic neděje. Všechno je v pořádku.

Pouštím padesátikorunu z hlavy a stoupám po úzké cestě. Země je hojně nasáklá deštěm a trošku klouže. Otevírá se mi dobře známý výhled na Novomlýnské nádrže a malé vesnice kolem. Nejspíš se možná koukám i do Rakouska. Na obzoru jsou zdvižené kopce. Je tady moc krásně. Vlevo na louce je žlutý koberec dokvétajících petrklíčů a sem tam jakési modré chomáče kytek, které vůbec neznám. Skláním se k nim. Nevoní, ale jsou tak jemňoučké. Takové modrounké krajkoví, které je cudně podpíráno zelenými lístky. Ach přírodo, ty teda umíš zázraky.

Těsně vedle nohy mi leze poměrně velký černý brouk. Trošku neohrabaně, ale neochvějně vpřed. No bodejť by ne. Těžké krovky zrovna neumožňují brake dance. Šine si to ale přímo přes cestu. Ty trumbero! Zalez si do trávy! Tady tak akorát přijdeš k úrazu. Copak nevíš, kolik je tu dnes lidí? A kdo z nich se dívá pod nohy? Mám bohužel pravdu. Z nějakých důvodů se všichni tihle černí bachráči rozhodli pro pohodlné cestování po pěšině a spousta z nich už nikdy nikam dál nedojde. Asi to tak má být. Kdo ví? Je mi to trochu líto.

Došla jsem mladou rodinku. Rodiče pomalu kráčí po cestě a snaží se odpočívat a vypustit všechny starosti. Žádné zbytečné pohyby, žádné zvláštní kochání se okolím. Jen jdou, možná každý se svými myšlenkami. Ze skupinky se stále odpojuje malý, tak šestiletý, klučina. Oči bystré jak ještěrka, neustále se rozhlíží a vybízí rodinu k témuž. Jeho sestra jej posměšně sleduje a ze svých třinácti-čtrnácti let se rozhodně něčeho takového nehodlá účastnit. Malý poskakuje po cestě jako kůzle a neúnavně sbírá tyhle černé brouky. Každého si položí na dlaň a důkladně prohlédne. Popojde pár kroků a pak brouka opatrně položí mimo cestu. Chvíli napjatě sleduje, zda si to namíří tím správným směrem, okamžitě připravený jej opravit, a pak sbírá dál. A dalšího, a dalšího. Je jich tu opravdu hodně. Každý musí být zachráněn! Jaká nádherná snaha. Doufám, že si toho ti malí váží.

Jednoho položil na veliký kámen. Ale brouček tu leží na zádech a ne a ne se převrátit. Malý mu pomáhá. Už je to v pořádku. Brouk se dává do pohybu a ze své nechtěné vyhlídky padá do trávy a mizí v zeleném bludišti. Klučina se hbitě obrací a dobíhá rodinu. "Hledejte další!" pokřikuje nadšeně. Tady je jeden. Bere jej do dlaní a volá: "Mami, mami, nastav dlaň!" Matka se ani nezastaví a, už po několikáté, obrací dlaň k příjmu dalšího poutníka. Pak jej hází mimo cestu.

"Může mít brouk otřes mozku?", konečně se, do broučí epizody, zapojuje i mladá dáma. "No, může", rozvážně odpověděla hlava rodiny. Zůstala jsem stát. A pak se smát. To přece není možné. Otřes mozku? Nejsem tedy zrovna znalec hmyzí sféry, ale mám dojem, že mozek opravdu nemají. Snad spíš nervovou soustavu, ale mozek? Už jsem byla dost blízko a nedokázala jsem skrýt svůj úsměv. To mě vážně pobavilo. Mladá matka se ke mně natočila obličejem a usmívala se. Možná také dávala ve škole větší pozor. Vyměnily jsme si úsměvy plné porozumění a pochopení. Nebylo, co a proč dodávat.

Zanechala jsem je broukům a pokračovala prosvíceným lesem. Ty jarní barvy jsou neuvěřitelné. Přímo konejší všechny smysly. Zklidňují a smiřují se vším. Potkávám spoustu výletníků. Jednotlivce i celé skupiny. Teď zrovna míjím jednu a prostě musím zůstat stát. Na zádech jedné z žen je poměrně malý batoh s nepoměrně velkým psem. Vypadá spokojeně, ale já nechápu. Jak se něco tak velkého může poskládat do něčeho tak malého. Přední i zadní nohy mu kolem hlavy trčí ven. Jakoby paní nesla skoleného srnce. Olizuje se a po očku mě sleduje. No, a co já? Začala jsem se hlasitě smát. Paní se ke mně s údivem obrátila a pes zmizel za jejími zády. Jen chlupaté, visící uši jí dotvářely účes. Nemohla jsem přestat. Zase něco, co jsem ještě neviděla. Nádhera.

Po krátkém zastavení na Dívčích hradech jsem vystoupala po hřebeni k vysílači. Občas mě cestou někdo pozdravil, usmál se. Bylo to příjemné. Oplácím stejným. Někdy jsou ty úsměvy tak vřelé, že žasnu. Ale je to přirozené. To jsou prostě vřelí lidé. Jsou tady mezi námi, aby se usmívali, aby hladili, aby svým úsměvem prosvěcovali okolí. Každý takový úsměv zaseje do naší dušičky něco hezkého, co nás postrčí trošku výš. Je moc dobře, že tu jsou.

Na louce pod vysílačem jsem se na chvíli uložila do trávy mezi drobné kvítky. Bosé nohy přitisknuté k zemi. Studeně foukalo, ale tady na zemi, bylo dobře. Ukládala jsem si do paměti obrázky a epizody dnešního dne. Jak moc zajímavého se děje, když je člověk trošku vnímavý a na chvíli propustí spěch a shon. Cestu dolů mi zpříjemnilo bečení jehňátek, která se dožadovala podvečerního krmení.

Vracela jsem se domů. Auto jsem zaparkovala na vzdálené ulici, protože najít parkovací místo před domem, je někdy obtížné. Dnes mi to nevadilo. V pěkném naladění a s vidinou dobré večeře, stojím před domem. U schodiště sedí, v kruhu svých třech dětí, muž a spravuje jeden uvolněný schodištní stupeň. Místo, aby se někde bavil, opravuje domovní vstup. "Jste neobyčejně šikovný a zdatný muž", pochválila jsem jeho úsilí a přidala úsměv. Pozdravil a celkem nejistě zdvihl oči: "I když jsem vás tak posledně v tom e-mailu utřel?" "Utřel?", vrátila jsem se na chvíli zpět. Já to tak nevnímala. Ale hlavně to není žádný důvod, abych ho nemohla teď pochválit. To přece spolu vůbec nesouvisí. Byl překvapený. Viditelně se mu ulevilo a ještě přidal nějaké vysvětlení ke svému ostřejšímu písemnému projevu. Ne, není důvod se k tomu vracet. Začal se usmívat. A já jsem cítila, jak z něj něco spadává. Ještě chvíli jsme zdvořilostně konverzovali, a já vnímala, že konečně po tolika letech, je ta atmosféra mezi námi jiná, vstřícnější, uvolněná. Příjemná. Zanechala jsem jej jeho bohulibému úsilí a těšila se na tvarohový koláč.

Jak málo někdy stačí, aby úsměv napravil něco porouchaného. Nic nás nestojí. Vždycky jej máme k dispozici. Teplý a hřejivý. Nejjednodušší komunikaci mezi lidmi. Úsměv. Upřímný, srdečný úsměv. A tak se usmívejme. Kdykoliv to jen bude možné. Usmívejme se a zkrášleme někomu jeho den. A taky ten svůj. Myslím, že ten kouzelný úsměv povznáší oba dva. A tak dávejme, rozdávejme. Není, proč s nimi šetřit. Ale je, proč rozdávat. Důsledky ani nemusíme znát. V tu chvíli nejsou důležité. Mnohdy nevíme, proč se najednou usmějeme. Není třeba to zkoumat. Je třeba se jenom usmívat. Usmívat. Dáváme sobě i druhým.

Tak se usměj, člověče, a třeba zjistíš, že svět je nádherné místo a čím více se usmíváš, tím je svět krásnější. Naplňme svět úsměvy a zaplavme svět tím, co z těch úsměvů prýští. Láskou. Láskou ke všemu a ke všem. To je přece krásné poslání. To je přece to nejdůležitější poslání.