Víra

Co je to víra? Jak pojmout tento pojem? Co vlastně vyjadřuje? Co pro mě znamená?

Pocházím z rodiny, která byla spíše orientovaná na hmotu než na víru. Kostel byl zajímavá architektonická památka a víra něco podivínského. Nebylo to nic, co by stálo za pozornost. Nikdo se nezabýval čímkoliv tak nepodstatným, jako je víra. A proč taky? Vydělá nám snad nějaké peníze? Pomůže nám snad v něčem? Bude nás za to někdo obdivovat? To nejdůležitější je přece výše konta v bance a okázalost vnějšího projevu. Aby všichni viděli, s kým mají tu čest. Jak malicherné a hloupé se mi to teď jeví. Ale já v tom vyrostla. Možná právě proto, abych viděla a cítila ten kontrast mezi tím, co jsem žila a tím, co bych si přála žít. Nechci nikoho a nic odsuzovat nebo kritizovat. Na to nemám ani to nejmenší právo. Jen bych se ráda nad tím vším trošku zamyslela.

Dávno, už velmi dávno jsem pociťovala v sobě nějakou podivnou touhu. Touhu po něčem, co mě přesahuje. Neuměla jsem to pojmenovat, jenom jsem prostě po něčem toužila. Záviděla jsem lidem, o nichž jsem se domnívala, že věří. Že věří v něco nebo v někoho. Záviděla jsem jim jejich návštěvy kostelů a toužila v sobě něco cítit. V koutku své duše jsem si přála, se zařadit do společenství lidí, kteří k něčemu takovému patří.Byla jsem si jistá, že vykonáváním všech předepsaných rituálů, získávají víru. Přála jsem si věřit. Přála jsem si cítit napojení na něco někam dál, výš, k někomu. Jenom na to na všechno nebýt sama. Přála jsem si věřit a byla jsem přesvědčená, že jejich život musí být jednodušší.

Každé zastavení na hřbitově nebo v kostele, mě něčím rozechvívalo. Zabrnkalo mi na nějakou strunu uvnitř, ale dál to nepokračovalo. Velkolepost chrámů mě vždycky dojímala. Cítila jsem se tam tak posvátně a hezky. Jakoby mě něco nadnášelo, jakoby mi to umožňovalo se stát lepší. A já si přála být lepší. Uvědomovala jsem si, co všechno jsem za svůj život spískala. A ten klid a posvátnost těch prostor mi dával naději, že bych to mohla nějak napravit. Že můžu ten svůj život nějak zkrásnět. Ale odchodem z těchto míst ta touha rychle odezněla, pohasla. Realita života mě rychle převelela do jiného módu.

Před osmi lety, při jedné ze svých cest, jsem navštívila Peru. Byla jsem plná očekávání nějakých mimořádných zážitků a vjemů, spojených s návštěvou starých a posvátných míst. Čím víc jsem čekala, jak mě něco prostoupí, tím míň se toho dělo. Vlastně se nedělo nic. Místa a památky se střídaly. Byly úžasné, krásné, majestátné, ale já necítila nic. Snad jsem doufala , že ke mně přistoupí duch nějakého starého Inky a já budu mít o čem vyprávět. Jak jinak? Nepřišel.

Téměř na konci našeho putování jsme v jednom velkém městě, možná Limě, měli celý den volno. A tak jsme si prohlíželi město a nasávali atmosféru jiného kontinentu a kultury. Bylo horko a celý den na nohou udělal své. Skončili jsme u jednoho obrovského chrámu a zašli se podívat dovnitř. Přivítalo nás nádherné ticho. Příjemný chládek osvěžoval a ticho konejšilo smysly. Posadila jsem se do jedné z lavic a rozhlížela se po obrovské katedrále. Velkolepost klenby a výzdoba byla omračující. Ticho rušily jen kročeje procházejících.

Mí spolucestovatelé si prohlíželi kostel a jen podle občasného zachichotání a češtiny jsem odhadovala, kde se zrovna nachází. Sloupoví je obratně skrývalo. Místní přicházeli tiše, rychle se pomodlili, zapálili tenkou svíčku u bočního oltáře a pospíchali za svými denními starostmi. Seděla jsem v lavici, zavřené oči a toužila po klidu. Po tichu a klidu. Jako bych v tom tichu, snad mohla konečně zaslechnout, něco moc důležitého. Bylo mi dobře. Najednou jsem ucítila, že někdo stojí blízko lavice a pozoruje mě. Nebylo mi to příjemné, ale nerušil mě. Jen má pozornost teď byla nasměrovaná na něj. Tak už běž pryč!, chtělo se mi vykřiknout, ale nic jsem neudělala. Odešel sám. Venku jsem se pak s posměchem dověděla, že tedy musím mít opravdu hodně hříchů, když jsem tam tak zarputile zpytovala své svědomí. Ach, jak je to nepříjemné, být terčem posměchu svému okolí! Čímkoliv vybočovat z řady....

Kdykoliv mám tu možnost a také touhu, zajdu si do nějakého kostela. Mám církevní stavby ráda. A dojímá mě úplně stejně chrám Svatého Víta, jako dřevěný kostelík v předhůří Jeseníků. Není to o jejich velikosti a velkoleposti, jako spíš o atmosféře těch míst. Prostor, prosycený motlitbami, nadějemi a tichem, povznáší člověka někam výš. Tam vždycky cítím svou nepatrnost v té obří mašinérii celého stvoření.

Mám ráda, když tam mohu být, pokud možno, sama. Poprvé jsem se nesmírně ostýchala. Nevěděla jsem, jak se mám tvářit. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jen abych náhodou neudělala nějakou hloupost. Aby se nějak nezesměšnila, když nevím, co a jak. Jak je tohle všechno pošetilé. Ale takové bývají mé začátky. Asi dvakrát se mi stalo, že jsem se dostala doprostřed sloužené mše. Bylo mi hloupé odejít a tak jsem zůstala. Byla jsem naprosto zděšená, když najednou lidé začali vstávat a podávat si ruce. Nevěděla jsem, co říci. A ještě ke všemu, snad pod dojmem zvuku varhan, mi tekly slzy jak hrachy a rozpouštěly řasenku. A teď mám podat ruku nějaké cizí paní, nevím co říci a ještě mi navíc teče z nosu. Ta ostuda! A kapesník je, kdo ví, kde.

Druhý zážitek byl trošku jiný. Nakoukla jsem do kostela a viděla jen pár lidí. To je dobré. Jen na chviličku se posadím, ztiším a pak zase půjdu. Vešla jsem a posadila se. Vypnula mobil a zavřela oči. V tu chvíli se ozval hlas, který začal odříkávat otčenáš. No dobrý. Jednou mi to nevadí. Chyba lávky. Neznaje všech církevních zvyklostí, špatně jsem odhadla situaci. Hlas neustával a snad bez přestávky k nádechu, odříkával Otče náš a Zdrávas Maria, jak na běžícím pásu. Zúčastnění se přidávali a pás modliteb neustával. Nekonečné drmolení, jehož smysl jsem nechápala.Vydržela jsem to asi deset minut. Na víc jsem neměla. Nejenom, že jsem se tam neztišila, ale ono mě to doslova vyhnalo z kostela. Teď už si dávám veliký pozor, abych se takových věcí neúčastnila. Pro mě ty chrámové prostory znamenají prostor ke ztišení, zklidnění a odpojení se od ruchu běžného života. Neznám církevní rituály a tak je ani nevyhledávám. A upřímně si ani nemyslím, že by mi nějak mohly pomoci s mou vírou. Domnívám se, že ta se rodí jinde a jinak. Tak kde a jak? Najdu odpověď?

Někde jsem četla, že víra je dar, který buď máme nebo nemáme. A co když ho nemáme? Znamená to, že ho nebudu mít nikdy? Nebo ho mohu nějak získat? Co je to vlastně dar? To je přece něco, co od někoho dostanu a přijmu to. Znamená to, že ten někdo je připraven mi svůj dar dát a já o tom jen nevím? A tedy ho nemohu přijmout? Teď, když o tom přemýšlím, tak už jsem minimálně postoupila k tomu, že tuším, že je někde pro mě připravený. Vypadá to, že záleží jen na mně, jestli jej nakonec dostanu a přijmu.

Myslím, že tento dar máme v sobě nejspíš úplně všichni. A odjakživa. Jen neprojevený čeká, až po něm zatoužíme. Až se stane něco, co nás k němu postrčí. Pak teprve má možnost se projevit. Pak teprve máme možnost jej přijmout. A co mám tedy udělat?

Myslím, že se po mně nechce nějaké fyzické konání. Sem bych, s dovolením, zahrnula různé církevní aktivity. Jistě mají svůj smysl. Ale já ho pro sebe zatím neobjevila. Omlouvám se všem, kterých jsem se teď nějakým způsobem dotkla. Jen se pokouším sama pro sebe nalézt odpovědi na své otázky. A zamýšlím se nad svými možnostmi. Že bych se teď začala účastnit předepsaných církevních rituálů, to rovnou vylučuji, z výše popsaných důvodů. Tak jakým způsobem se mám otevřít pro přijetí tohoto daru?

Když chceme něco slyšet, musíme být zticha. Být zticha neznamená jen mlčet. Být zticha znamená se ztišit, zklidnit, nastolit v sobě rovnováhu. Rovnováhu mezi vnějším a vnitřním. Na vnější rovině si dopřát prostor a chvíle klidu, ticha. Vyloučit přemíru hudby, dopravního ruchu, množství lidí. Uchýlit se na chvíli do ústranní. Zůstat alespoň na nějakou chvíli sám,sama. Dopřát si vzácný okamžik samoty a nebát se jí. Zůstat sám a jen být.

Ruku v ruce by s tímto uchýlením do samoty mělo přijít i vnitřní ztišení. Opustit na chvíli svět plný starostí a shánění, povinností a časových plánů. Na chvíli to všechno nechat být. Dopřát si pro sebe prostor nicnedělání, prostor čistého bytí. Jistě, při prvním pokusu se zcela určitě přihlásí mysl a hbitě začne vypočítávat, co všechno by se dalo, místo tohoto marnění času, ještě stihnout, zařídit a objednat. Tak ji nechme být, třeba ji to unaví. A znovu a znovu se zkoušejme zklidnit a ponořit se do toho vnitřního, léčivého ticha.

Tady někde, mám pocit, se může začít vytvářet prostor pro přijetí něčeho nového, jiného. Prostor pro pochopení, že nemusí být všechno tak, jako dosud. Tady někde se může otevírat prostor pro důvěru v něco, co nás přesahuje. Co nad námi bdí. Co vždycky ví, co je pro nás v tu správnou chvíli to nejlepší. A co nám každou chvíli našeho života dá přesně to, co potřebujeme. Tady někde, v tom krásném tichu a klidu, se může zrodit víra.

Nelze si na ni šáhnout, je nehmotná. Ale lze ji cítit, vnímat. Někde hluboko v našem srdci tepe. Někde hluboko uvnitř nás zahřívá a dává nám sílu k našemu životu. Máme ji tedy v sobě každý, odjakživa. Hlubokou pradůvěru k životu. Když ji přijmeme, když se otevřeme k přijetí tohoto daru, můžeme v sobě začít cíti víru. Krásnou víru, která nás povznáší. Která nás může učinit lepšími. Která nás pozbudí ke konání krásných a ušlechtilých činů. Tahle překrásná síla, která nás přetaví do hluboké moudrosti a čistého lidství. Síla, která nám umožní být šťastnými a spokojenými. Teď. Právě teď. A není to náhodou to, po čem lidé touží odjakživa? Být šťastný a spokojený? Co říkáte?

Myslím, že žít vírou, znamená jít svým životem a přijímat všechno s naprostou důvěrou. S důvěrou, že všechno je tak, jak má být. Že se nic neděje nahodile a všechno kolem nás má svůj hluboký smysl a řád. Že mi nikdo nedělá schválnosti jen tak. Že všechno kolem mně je odrazem jen mně samé. A že tedy nemá nejmenší smysl, se za realitu svého života na někoho zlobit. Že co zasévám, to také sklízím. A že také s tím mohu kdykoliv něco udělat. Že co vyzářím, se také ke mně spolehlivě vrátí. Dříve nebo později, ale ta zákonitost je nezvratná. A že záleží vždy jen na mém rozhodnutí, co, kdy a jak změním. A že o všech těch změnách rozhoduje síla mé vůle - chci změnu a síla mé víry - já to zvládnu. Věřit sobě a věřit životu.

Víru vnímám jako pokojné přijetí svého života a nezměrnou vděčnost za to, že mohu žít. Vnímám ji jako možnost se o něco pevného opřít a pak s důvěrou říct: "Já věřím. Dopadne to dobře."