ŽABÍ DEN

Bylo pozdní odpoledne. Začínající jaro se hlásilo ze všech sil o své slovo. Sluníčko hřálo, ale ve stínu země ještě dýchala ozvěnou zimy. Vyšla jsem z Útěchova na další ze svých výprav do okolí Brna. Tentokrát jsem měla s sebou fotoaparát. Opět jsem dostala chuť fotit. Scházím ze strmého kopce a každých pár kroků něco poutá mou pozornost. Bylo mi jasné, že nemohu zůstat stát u každého lístečku či kytky. Takhle bych se nedostala domů ani o půlnoci. Ale nemohu odolat. Takže fotím všechno, co mě osloví a doufám, že se to všechno nějak samo pěkně poskládá.

Zaplavila mě radost z krásného dne a tak jsem si začala nesměle zpívat muzikálovou melodii. Slova mi naskakovala sama a já se těšila ze svého hlasu. Nikde nikdo a tak mě to povzbudilo k hlasitějšímu projevu. Prásk! Fuj, to jsem se lekla. S hlasitým řinkotem se doslova pár metrů za mnou zřítila z veliké výšky pořádná větev. Cítila jsem, jak se ve mně všechno chvěje. No tohle mi padnout na hlavu, tak jsem si možná zazpívala naposled. Zahleděla jsem do koruny vysokého stromu, jestli se nechystá ještě něco dalšího. Brrr. Raději popojdu dál. Obrátila jsem se a vykročila. Už bez zpěvu. Zážitek ve mně rezonoval a chuť zpívat mě opustila. Proč? Co to bylo? Varování? Rychle jsem se rozhlédla, ale široko daleko nikde nikdo. Stejně jsem se ale stále pátravě rozhlížela. Takové varování nechodí každý den. Proč? Ozvěna otázky se stále připomínala.

Proč?

Aha. První náznak pochopení přišel. Asi už vím. Dva dny zpátky jsem potkala na vycházce skupinu mladých lidí. Vedl je hřmotný mladý muž, který nesl na ramenou dívku. Rozvážně kráčel do kopce se svým nákladem a hlasitě, opravdu velmi hlasitě, zpíval. Mladí se neustále pochichtávali jeho projevu a on, povzbuzen jejich pozorností, ještě přidával na hlasitosti. Pokukovali po mně a možná ode mně očekávali pochopení. Ale to mi tedy opravdu nešlo od srdce. Naopak. Pomyslela jsem si: Takový nepatřičný hluk do lesa přece nepatří. A on si tu klidně řve! A oni ho ještě povzbuzují.

A je to. Neudělala jsem náhodou úplně totéž? Kolikrát jsem si nesmlouvavě pomyslela, že v lese má být klid. A jakýkoliv hluk tam prostě nepatří. Žádný zpěv, žádné povykující děti, žádné velké traktory, auta či motorové pily. Ach jo. Tak jsem teď nejspíš dostala upozornění, že by ode mě byla na místě určitě větší tolerance. Ano, tomu rozumím. Řečeno slovy Bible: Třísku v oku bratra svého vidíš a trám ve svém ne. Nebo jinak řečeno, nejdřív si zameť před svým prahem.

Ale stejně, díky tomu hlučnému upozornění jsem teď bdělejší, pozornější. Co když to má ještě další smysl. Mám dávat větší pozor na věci kolem sebe? Uvidím. Došla jsem až k potůčku a znovu vytáhla foťák. Nemohla jsem odolat a přimáčkla oko k hledáčku. No to snad ne! Na displeji zablikal červený symbol prázdné baterie a objektiv se zasunul. No, paráda. Jsem na začátku cesty a už jsem skončila s focením? Samozřejmě, vždyť jsem si to já sama přece naplánovala. Nemohu všechno fotit, jinak zatmím. Ano, ano. Funguje to velmi spolehlivě. Prázdná baterie mi umožní vrátit se včas. Jaká neuvěřitelná přesnost v plnění přání?

A tak si kráčím po vyhřáté lesní cestě, foťák na zádech a nechám volně plynout myšlenky. Nalevo mám lesknoucí se vodní hladinu malého rybníčku, napravo lesní stráň, u cesty zasypanou suchými listy, do kterých se naplno opírá slunce. Najednou se ozval kradmý pohyb. Zbystřila jsem a pátravě hledám pachatele. Mám tě! Dívám se do oček malé ještěrky. Ocásek stočený kolem hnědého tělíčka. Dělá, že tam není. Je krásná, nehybná. Nemusíš se bát. Jen si tě chci prohlédnout. Opět mě upoutalo další zachrastění. Tak ono je vás tu víc? Hledám další a k mému úžasu si to stráňkou k lesu šine pořádná žába. Pěkně pomalu, rozvážně. Kam lezeš? A proč nejsi ve vodě? Nechápu. Teď už jsem zalitovala, že nemohu fotit. Tak ráda bych si vás zvěčnila. A o kus dál je další žába a ještě jedna. A ještě další. Vylézají z rybníka a sunou se k lesu.

Zahleděla jsem se k rybníčku a nestačila se divit. Tedy tam je živo. Všude, kam se podívám, jsou žáby. Jednotlivé i ve skupinkách. A tak nesměle kuňkají. Úplně jinak, než v letní podvečery.

Zůstala jsem stát a pozoruji to žabí hemžení. Tady u břehu si nějaký žabák našel svou vyvolenou a snaží se na ni vylézt. Jenže stejný nápad mají i další dva. To jsem zvědavá, jak ty námluvy skončí. Žába je viditelně větší než nápadníci. Ale přece jen, tři na jednu? Co je moc, to je moc. Nějak se na ni vyškrábali a žbluňk. Žába se pod milostnou tíhou překulila na záda a ukázala světlé bříško. Nechtění návštěvníci zmizeli pod vodou. Ale jen na krátkou chvíli. Touha je touha. Jakmile se žába vynořila, opět to zkouší znovu. No nevím děvče, jak si s nimi poradíš?

Popošla jsem dál a nechala žabáky jejich dovádění. Na hladině se vyhřívali kapři a hřbetní ploutve nastavovali jarním paprskům. A vedle je ještě jedno hejno drobných rybek. Také se vyhřívají a spřádají sny, jaké to bude, až budou velké. Opustila jsem kuňkající rybník a přecházím silnici. Z dálky jsem zaslechla operní melodii. Nezdá se mi to? Opera tady? Uprostřed ničeho? No nezdá! To jsem ještě neviděla. Operní melodie zesílila a přidal se mužný hlas. Sytý, trošku zadýchaný. No bodejť by ne. To zpívá cyklista a šlape u toho do pedálů. Musela jsem se smát. Už jsem viděla ledasco, ale tohle? Cesty Páně jsou opravdu nevyzpytatelné.

Usmívám se a pokračuji ve své cestě. To je prostě nádhera. Život mi každý den nabízí něco nového. Každý den je možné něco objevovat a ochutnávat. Stále je, co se učit. Stále je, co v sobě přeskládávat a měnit. A já jsem moc ráda, že to tak je. Jsem moc ráda, že každý den dostávám příležitost k novým poučením a pochopením. Jsem moc ráda, že je život takový, jaký je. Krásný, bohatý, živý. Je velkou výsadou jej prožívat. A je velkou výsadou jej žít.